Japonsko umírá. Od posledního sčítání lidu v roce 2010 se populace zmenšila o milion. To není ani procento, ale demografická předpověď je děsivá – do roku 2060 bude Japonsko asi o 40 milionů lidí, tj. třetinu obyvatelstva menší.
Tato krize je důsledek sociálních a ekonomických důvodů (a také změn v mezinárodním prostředí). Japonská porodnost nebyla na nijak vysoké úrovni ani v 70. letech, ale v 80. začala ještě víc klesat. U každé společnosti, která dosáhne určité životní úrovně, lze čekat snížení porodnosti – prvním důvodem je to, že pokud může rodič počítat s tím, že se dítě dožije dospělosti, najednou jich nepotřebuje sedm. Pokud může počítat s tím, že se o něj v důchodovém věku postará stát, nepotřebuje nutně síť potomků, kteří ho budou podporovat. Zároveň také čím vyspělejší ekonomika, tím větší náklady a menší návratnost má dítě, a to jak co se týká peněz, tak času, zároveň je potřeba pořízení dítěte odkládat do chvíle, kdy je kariéra vybudovaná atp. V Japonsku se ale k této změně přidaly další – japonský pracovní trh je extrémně zabijácký, horší je už snad jen japonské školství. Japonští studenti tráví ve škole až dvakrát tolik času než západní, s minimálními reálnými efekty na úroveň vzdělání. Od japonských pracujících se očekává, že jejich loajalita bude patřit v první řadě korporaci, v druhé korporaci, ve třetí korporaci a ve čtvrté rodině (typický japonský pozdrav a kompliment je víceméně „už je poledne, jsi unavený!“). To se týká především mužů – od žen se stále ve velké míře očekává, že budou především matky a manželky, přičemž nároky na povinnosti matky jsou podobně vražedné a fakticky ukončují jakoukoliv naději na kariéru, přičemž v současné ekonomické situaci je čím dál víc potřeba, aby v případě, že mají dítě pracovali oba rodiče, na rozdíl od sedmdesátých a osmdesátých let (mimochodem, odtud vyplývá zčásti i nízká japonská nezaměstnanost – pokud žena nemůže najít práci, obvykle se označí za ženu v domácnosti a usilovně tvrdí, že žádnou nehledá, aby se vyhnula hanbě). Ekonomické prostředí způsobuje nejistotu ohledně osobní budoucnosti, což má samozřejmě ten efekt, že lidé šetří, čímž ještě zhoršují problémy s poptávkou. Další problém spočívá v tom, že pozic, ve kterých si jde pohodlně vydělat, a navíc mají společenský status, rozhodně nepřibývá. V Japonsku sice klesá celková poptávka, ale právě z tohoto důvodu nevznikají ani pracovní místa, a pokud vznikají, jedná se o místa spojená s obstaráváním potřeb důchodců nebo místa bez šance na kariérní postup. Mladí Japonci se nemůžou těšit na status a postavení, ani pokud splní společenské požadavky. Na vysokých místech sedí početná starší generace (na což má vliv i zvýšení důchodového věku), na brigádnických pozicích musejí pro změnu soutěžit s důchodci. Podobné prostředí trvá už posledních 25 let a rozhodně se nezlepšuje – sociální fenomény, jako například tzv. hikikomori, kteří se fakticky odmítají účastnit společenského života v jakékoliv formě, nebo bezdomovci, kteří žijí v internetových kavárnách. I pro typického Japonce je sociální interakce kromě předepsaných rituálů prakticky nemožná a po příchodu z práce není čas na nic, nehledě na to že manželka už obvykle spí. Manželství je tak vlastně založené jen na tom, že muž nosí domů peníze a žena spravuje domácnost. Pro vybití sexuálních (a sociálních) potřeb existují speciální podniky.
Na druhé straně je situace důchodců. Ti mají velmi vysoký věk dožití. To na jednu stranu představuje jistý problém kvůli penzím, na druhou stranu japonský penzijní systém nestojí čistě na důchodech od státu. Hlavní ekonomický přínos důchodců je v tom, že fakticky financují japonský deficit pomocí svých úspor v dluhopisech a jsou přitom ochotní snášet podmínky, které by nikdo jiný nesnesl – především v tuto chvíli již záporné úrokové sazby. Jinými slovy, japonští důchodci státu platí za to, že si od nich půjčil. Zároveň ale dochází k restrukturalizaci služeb kolem jejich potřeb, a slušná část růstu státních výdajů je představována růstem nákladů na zdravotnictví pro důchodce. Kvůli situaci důchodců selhává i jakákoliv snaha rozhýbat poptávku peněžními injekcemi – kdo je v důchodu, bude peníze dál spořit, protože neví, kolika let se dožije, kdo není, ten spoří na důchod. Nepočetná mladá generace se není schopná o starou fyzicky starat, z toho důvodu existuje tzv. „osamělá smrt“, kdy mrtví důchodci často nejsou nalezeni ani měsíce po smrti. Někteří z nich odcházejí zemřít např. do zlopověstného lesa sebevražd pod horou Fudži, jiní cíleně páchají trestné činy, aby se dostali do vězení (Japonsko již v tuto chvíli staví vězení pro důchodce). Zároveň dochází i k jiným úpadkovým jevům, jako je například vylidňování vesnic – vláda se snaží šetřit, a tak ve vesnicích s nízkým počtem obyvatel ukončuje služby, což vede ke stěhování se do metropolí.
Poslední pokus o řešení japonské krize je tzv. „Abenomics“, podle současného pravicového premiéra Šinzo Abeho. Ta měla zahrnovat jednak větší zapojení žen do pracovní síly a potom výrazné operace na rozhýbání trhu – kvantitativní uvolňování, záporné úrokové sazby a snížení zdanění korporací . Tyto akce měly jednak korporacím získat dost prostředků k investování a potom jim znemožnit s penězi dělat cokoliv jiného než investovat. Další plus většího objemu peněz uvolněného QE do ekonomiky mělo být oslabení yenu (ke kterému došlo). Na fiskální část své politiky (tj. snížení korporátních daní a různé projekty a veřejné investice) ale bylo potřeba odněkud peníze získat, přičemž ministerstvo financí znemožnilo premiérovi postupovat jinak než pomocí fiskální politiky, tj. pomocí škrtů – nejspíš proto, že Japonsko už v tu chvíli mělo problém získat další půjčky. Abe zvýšil DPH, snad v naději že spotřeba už prakticky je na naprostém minimu nutném k přežití a lidé tak budou i nadále kupovat stejně, nebo proto že věřil, že mezitím se dostaví pozitivní efekty snížení korporátních daní. To ale mělo nejspíš za následek ještě horší oslabení poptávky. Politika záporných úrokových sazeb měla za následek únik kapitálu (cizího i japonského, a to masivní) a nijak nedonutila spořící Japonce své úspory z bank vytáhnout a dát do oběhu. Každý pokus dát Japoncům peníze více či méně přímo vedl k tomu, že je buď použili ke splacení svých dluhů, nebo dali do bank, které za ně opět koupily japonské dluhopisy. Co se týká firem, žádná důvěryhodná společnost se po minulých zkušenostech už není ochotná upsat bankám k jakékoliv půjčce – investují jen, pokud mají celou sumu, případně využívají současných zisků ke splácení stávajících dluhů. Ostatně, proč by investovali, když je poptávka tak nízko.
Abeho politika je dost možná poslední politika, kterou Japonsko bude moci vyzkoušet. Silná generace japonských důchodců se nyní dostává do věku, kdy začínají umírat. Japonsko tak brzy nebude mít nikoho, kdo by úroky z jejich obrovského dluhu financoval – japonští důchodci jsou ochotní trpět záporné úrokové sazby, ale je nanejvýš nepravděpodobné, že by k držení dlouhodobých japonských dluhopisů byly ochotné za mizivý zisk a s hroznými vyhlídkami světové firmy jako Blackrock, které právě kvůli této kombinaci z japonského trhu houfně odcházejí. Japonský rozpočet je z 50 % financován z dluhopisů a 25 % z tohoto rozpočtu dává na obsluhu dluhu. Pokud by dluh měl financovat někdo méně skromný než japonský důchodce, výdaje by vzrostly odpovídajícím způsobem.
Japonské korporace z Japonska houfně prchají a lidé se uchylují ke spoření v zásadě „pod polštář“, často (asi) nikoliv v yenech. Japonsko by snad mohlo nabídnout Japoncům nějaké vouchery, které by měly termín, do kterého by musely být spotřebovány za určité zboží a tím povzbudit spotřebu. Snad by také mohlo vynutit odepsání velké části dluhů, které vedou k absenci investicí, ať už „fyzicky“ a selektivně nebo pomocí inflace. Je ale mnohem pravděpodobnější, že příštích několik vlád začne provádět masivní škrty – to by samo o sobě nebylo nic špatného, pokud by se škrtaly věci, které nemají další efekt na spotřebu, ale o tom že bude japonská vláda schopná důkladně vybírat lze pochybovat. Likvidace infrastruktury nejspíš povede k dalšímu úpadku, následovat bude snaha protekcionisticky chránit vybrané sektory. Co se bude dít pokud se ekonomika dostane do tohoto stavu lze bohužel odhadnout na základě historických příkladů zemí v deflaci – hněv se otočí proti architektům původního systému, v tomto případě korporací , které do té doby opustí věrolomně Japonsko v jeho nejtěžší hodině. Obvykle vznikne nějaká forma fašistického režimu, někdy může dojít ke znárodnění zbývajících výnosných podniků, hledání nepřátel vnitřních a vnějších a snaze ukojit populaci vojenskou mocí a akcemi. Vzhledem k nikdy nepotlačenému obdivu k druhoválečnému Japonsku je toto více než pravděpodobný výsledek – zda dojde k válce jako takové bude záležet především na tom, jak bude v té chvíli vypadat strategické prostředí (mocenská rovnováha v Pacifiku, míra zřejmého rizika např. vzhledem k jaderné deterenci nebo případné robotizaci války, existence či absence viditelných cílů poskytujících zisk) a na povaze režimu.
Je ale možné, že Japonsko nějaké ekonomické řešení své současné urgentní situace nakonec najde. Pokud ho nenajde, ještě se může objevit někdo, kdo bude ochoten Japonsku pomoct z vlastních kapes, ať už čistě ze zájmu o světovou stabilitu nebo z méně kalých důvodů. Může se zázračně změnit světová ekonomická situace, pod Japonskem se může objevit nějaký důležitý zdroj, jehož těžba oživí průmysl, což ale není moc pravděpodobné. Demografická situace ale přesto zůstává. Existovalo by jedno řešení schopné nedostatek pracovní síly spojený s nedostatkem poptávky řešit – imigrace. Japonsko ale z kulturních důvodů má k imigraci extrémně netolerantní postoj, existuje velice výrazné třídní rozdělení založené v zásadě na rase a původu, přičemž imigrantům je málokdy umožněno zůstat v Japonsku dlouho, ne-li začlenit se do společnosti. Pokud by Japonsko imigraci podpořilo, vzrostla by jak pracovní síla, tak úroveň poptávky – zároveň by ale takové řešení asi žádná vláda nedokázala politicky přežít, nehledě na to že by imigrace měla nejspíš závažné sociální následky. Současnou situaci není možné řešit pomocí „podpory porodnosti“ – i pokud by se to podařilo, v japonské demografické pyramidě stále chybí čtvrtstoletí populace. Nejde ani říct, že by Japonsko (na rozdíl od Evropy) potřebovalo především kvalifikovanou práci – potřebuje pracovníky i do zemědělství nebo systému péče o důchodce. Japonský odpor k imigraci je ale natolik silný, že je výzkum léků prodlužujících produktivní věk o 20 let nebo vyspělá robotika považována za snazší řešení.
Z japonské situace plyne několik věcí. S podobnou demografickou krizí se potýká nebo nejspíš bude potýkat velká část asijských tygrů, nejspíš včetně Číny. Můžou mezi nimi existovat rozdíly, které můžou krizi zhoršit nebo zlepšit, například míra tolerance k imigraci, přesto ale z tohoto pohledu nevypadá budoucnost východní Asie příliš dobře. Obavy z nekonečného čínského růstu tedy budou velmi pravděpodobně podobně liché jako obavy z toho, že Japonsko skoupí USA a bude další supervelmocí v 80. letech. Podobný, ale ne tak hrozný problém mají i mnohé evropské země – a to včetně deflace a podoby vládních opatření (austerity). Jejich situace zatím není tak hrozná a chronická, ale obecně se nezdá, že by evropská politika byla v současnosti schopná situaci řešit. V japonském případě můžeme říct, že je ironické, že právě Japonsko se natolik vzdálilo typické východní filosofii odvisející od míry věcí a vyváženosti – za posledních sto let vedla fanatická oddanost jednomu přístupu k získání mezinárodního významu k takřka úplné destrukci Japonska už jednou, a Japonsko je na nejlepší cestě si to zopakovat znovu a znovu. Stabilita státu nestojí pouze na práci, nota bene na takové, která svojí mírou přesahuje možnosti lidské efektivity (koneckonců, japonská pracovní produktivita rozhodně není dvakrát vyšší než ve vyspělých zemích). Pokud neexistují politiky, které umožní pohodlné nahrazení staré generace (například dostupnost bydlení, kontrolovaná migrace, včasné odchody do důchodu, zajištění dostatku volného času a financí pro pohodlný život), trpí demografie státu, což později povede k existenční hrozbě.