Reklama
 
Blog | Jakub Mareš

Čínské ambice v zámoří – Džibutsko

Vždycky jednou za čas se v médiích objeví zpráva o tom, že Čína staví vojenskou základnu v Africe nebo na ostrovech v Indickém oceánu. Zpráva je obvykle vykládána jako důkaz rostoucí moci Číny, případně upadající moci USA. Média přitom mají zvyk skákat po jakékoliv zprávě, kterou lze byť jenom trošku interpretovat tímto způsobem jako hladový pitbul. V roce 2009 například viceadmirál Wu Shengli vyjádřil názor, že by Čína měla postavit řetěz zásobovacích základen, což si média okamžitě vyložila jako autoritativní prohlášení – čínská vláda se od něj ale distancovala, a přesto že se každý rok objevila další podobná zvěst, dosud ke stavbě oficiální vojenské základny nedošlo – zčásti kvůli tomu, že čínské námořnictvo bylo až donedávna prakticky čistě obranné a neschopné fungovat daleko od břehů, zčásti kvůli mezinárodní reakci a zčásti kvůli tomu, že v samotné Číně jsou základny v zahraničí politické tabu (nebo donedávna byly). V listopadu ale Džibutsko navštívil sám Fang Fenghui, náčelník generálního štábu a člen Ústředního vojenského výboru.

Džibutsko je zvláštní země. Má necelý milion obyvatel a je velká asi jako Morava. Má ale něco, co má málokdo – strategickou pozici. Je umístěné v Africkém rohu, přímo na jedné z nejfrekventovanějších vodních cest a umožňuje kontrolovat strategický průliv Bab-Al-Mandab. Zároveň umožňuje vojensky působit v celé oblasti – to znamená Africký roh, část pásma Sahelu, Arabský poloostrov a Perský záliv a vůbec Blízký východ. Vedlejší je význam Džibutska jako životně důležitého přístavu pro Etiopii. Navíc představuje v porovnání s většinou okolních států krom Ománu oázu politické stability. Džibutsko této své výhody silně využívá – v současné době se v Džibutsku nacházejí základny 4 cizích mocností, přičemž příjem z těchto základen představuje lví podíl džibutského rozpočtu. Zároveň jejich přítomnost pojišťuje politickou stabilitu v zemi a dává malému Džibutsku bezpečí v dost nebezpečné oblasti, kde se nachází. Podívejme se, jaké vojenské síly v současnosti v Džibutsku působí.

Camp Lemonnier je bývalá základna cizinecké legie, kterou následně spravovala džibutská armáda (a dostala ji do hrůzyplného stavu – rozpadlé domy, toxická skládka v bazénu atp.) a po 11. září USA, které základnu renovovaly a zvětšily ji na 2 km2. V současnosti se chystá další rozšíření. Základna se nachází hned vedle hlavního letiště města Džibuti a je na ní umístěno asi 4000 Američanů. Jejím hlavním úkolem je podpora amerických protiteroristických a tajných aktivit v Africe a pomoc s výcvikem afrických armád. Základna je logistické středisko především pro operace JSOC (Velení zvláštních sil) v oblasti Afrického rohu, základnou pro dronové útoky v oblasti Adenského zálivu a rovněž hrála roli jako jedno ze středisek souvisejících s mučením „nepřátelských bojovníků“. USA se ji chystají dále rozšiřovat. Jeden z důvodů proč USA čínská základna bude vadit, je právě to, že velká část operací které zde probíhají, jsou tajné, a možnost že budou pozorovány ČLA jim nedělá vůbec dobře.

Francie a její armáda bývaly fakticky nejdůležitějším zdrojem příjmů pro tuto africkou minizemi, jakož i důležitým partnerem např. v oblasti vzdělávání (francouzská lycea). Francie v posledních letech svou účast v Džibutsku poněkud zmenšila, především z finančních důvodů. 13. legionářská demi-brigade byla stažena a zůstal pouze 5. RIAOM (zámořský pluk, fakticky pluk kombinující lehké letecké, námořní a pozemní síly). Francie má po celé zemi několik menších základen, nejdůležitější je nejspíš Camp Monclar. Francouzské síly v zemi představuje v tuto chvíli asi 1500 vojáků. Vedle Francie jako takové používá Džibutsko v rámci misí Atalanta a Nestor i Evropská unie.

Další zemí, která má v Džibutsku základnu, je Japonsko. Hlavní účel japonské základny je boj proti pirátství v regionu a fakticky slouží jako letiště pro několik námořních průzkumných letounů. Podle různých zdrojů je na základně někde mezi 200 – 600 vojáky. Základna nemá žádná námořní zařízení. Prezident Džibutska Guelleh naznačil, že ujednání s Čínou by se mohlo podobat právě tomu, které má Japonsko – i když to mohla být prostě jen snaha uklidnit Západ.
Současné Džibutsko je tak vysloveně přecpáno cizími základnami, z nichž většina se nachází blízko hlavního města, protože nikde jinde není ani náznak infrastruktury – Američané donedávna využívali pro svá letadla mezinárodní letiště v Džibuti, prakticky všichni kotví v civilním přístavu hezky vedle sebe.

Proč vlastně Čína chce v Džibutsku něco stavět, jaká je jeho strategická role? Často opakovaný je koncept „šňůry perel“, podle kterého Čína staví nebo dokonce má systém základen, které chrání její námořní komunikační linie (SLOC), které zajišťují surovinovou bezpečnost Číny. Při pohledu na satelitní snímky těchto lokalit (Chittagong, Gwadar) nebo při analýze jejich reálných možností (např. práce Places and Bases od Daniela Kostecky a jiné) jednoznačně vyplývá, že je role těchto zařízení čistě dopravní a ekonomická, alespoň zatím. Čína navíc jednoznačně nemá námořní kapacitu na faktickou ochranu svých SLOC proti nepříteli na srovnatelné úrovni. Pokud by měl vypuknout konflikt s Indií nebo USA, bude jakákoliv základna v Adenském zálivu zcela odříznuta.

Číně tak jde hlavně o schopnost v oblasti Indického oceánu operovat, ne ji ovládnout – podobná strategie „klidného soužití“ je poměrně jasně popsaná v některých vlivných strategických dokumentech, např. v Modré knize o Indickém oceánu. I přes paranoiu indického a části amerického establishmentu jde Číně hlavně o schopnost chránit svoje investice v pásmu Sahelu (minulý rok např. nasadila kontingent mírotvorců do Súdánu) nebo v ostrovech v Indickém oceánu. Infrastrukturní investice do Džibutska mají za cíl usnadnit dopravu v Africkém rohu a usnadnit Číně přístup do celé oblasti. Čínská vojenská přítomnost má právě zajistit bezpečnost a pokračující rozvoj těchto projektů – bojovat proti pirátství, strážit klíčové části infrastruktury, v případě kolapsu dané země evakuovat čínské občany. Zároveň se ale na takových operacích naučí čínské námořnictvo operovat delší dobu mimo vlastní vody – Čína teprve nedávno vybudovala svoje síly na úroveň, kdy si může být celkem jistá vlastní bezpečností a nyní se pomalu snaží zjišťovat jak se posunout k operacím mimo svoje domovské vody. K tomu stejnému účelu slouží v současnosti např. čínská letadlová loď Liaoning.

Čína dříve mohla používat jako důvod své přítomnosti v regionu pirátství a snahu ho eliminovat, ale somálské pirátství je prakticky vyhubené – odejít z regionu se jí ale nechce, a tak musí dělat postupné kroky, které svět uvyknou na její přítomnost. Jako první krok můžeme označit třeba vyslání mírotvorců do Pákistánu, jako druhý tuto základnu. V minulosti nebylo moc jasné, kterou zemi si Čína vybere jako svoji hlavní námořní základnu – v úvahu připadal Aden v Jemenu, Salalah v Ománu a přístav Gwadar ve městě Karáčí (Pákistán). Gwadar je z vojenského hlediska špatný přístav a z dříve lákavého Adenu se dnes stala prakticky bojová zóna – a právě propad Jemenu do chaosu mohl Čínu přesvědčit, že zde opěrný bod opravdu potřebuje. Proč nebyl vybrán Salalah není zcela jasné, ale je dost možné že Omán prostě neměl příliš zájem. V Salalahu už tak čínské lodě kotví a přístav je schopen dokonce provádět limitované opravy. Na rozdíl od Džibutska, které jak svou bezpečnost, tak celou svoji ekonomiku zakládá na cizích vojenských základnách, Omán cizí základnu na svém území tolik nepotřebuje. Mohl tedy chtít, aby ujednání zůstalo ve stejném stavu jak je, tj. opravy a doplnění paliva, ale bez stálé čínské vojenské přítomnosti, která by příliš neseděla k dojmu neutrality, který se o sobě snaží Omán vyvolat. Nebo je také možné, že se tu oficiální základna objeví později.

Od základny v Džibutsku můžeme v dohledné době čekat, že bude nejspíš mít vlastní letiště a skladovací prostory, které umožní na místo vozit zásoby a náhradní díly pro limitované opravy. Současný hlavní přístav města Džibuti umožňuje dokovat prakticky všemu co má Čína k dispozici, včetně letadlové lodi, přesto není vyloučeno, že si Čína postaví přístav vlastní. O základně zatím nelze uvažovat jako o místě, kde bude mít stálé umístění nějaké konkrétní uskupení, ale jako o přístupovém bodu a čerpací stanici. Hlavní na celé věci je, že Čína zvolila lokalitu, kde může čekat, že základna zůstane delší dobu a bude mít perspektivu rozvoje – nyní jde o čerpací stanici, jak bude základna vypadat za 10 let, lze těžko říct.

V tuto chvíli vážně není potřeba mluvit o čínské hegemonii nebo nahrazování USA, ale přesto se jedná o velký krok – ještě nedávno Čína základny v zahraničí zcela odmítala, nyní se snaží postupně vybudovat podobnou infrastrukturu základen jako má USA, Británie a Francie alespoň v místech, která jsou pro ni strategicky důležitá. Je ale třeba říct, že Číně nejde o dominanci, ale o přístup – viz již výše zmíněná Modrá kniha, dle které je hlavním strategickým záměrem prostě to, aby Čína měla v Indickém oceánu nějaké slovo a byla zde schopná operovat. Přitom musí překonávat jak domácí odpor (Čína tradičně základny mimo své území nemá – ty mají jen zlí imperialisté), tak mezinárodní obavy. Zároveň Čína dělá vše, co může, aby udržela svůj diplomatický model vůči cizím státům. Čína staví svůj model na tom, že na rozdíl od USA nemluví do vnitřní politiky, nemá zájem na ovlivňování formy režimu atp. Alespoň v současné době je strategický význam základny pro případ konfliktu nejspíš zanedbatelný, a je ji potřeba brát jako zajištění čínské ekonomické strategie, která je ostatně reálným důvodem i nosnou silou čínské expanze do zahraničí a rostoucího vlivu.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama