Toto je starší článek, sepsaný někdy v polovině srpna tohoto roku. Týká se situace na hranici Turecka a Iráku/ Sýrie a snaží se poukázat na vnitřní politické důvody které Erdogana vedou k jeho podivné politice.
Tak Turecko „konečně vstoupilo do války s Islámským státem“. No, to je od něj hezké. Co že to tak trvalo?
Až doposud IS nechával Turecko v zásadě na pokoji. Hlavní důvod je turecká geopolitika – východ Turecka, turecký Kurdistán má k loajalitě k centrální vládě daleko (v 90. letech probíhala dlouhá a hnusná občanská válka proti Kurdům). Postupný rozpad Iráku a Sýrie (které mají také své Kurdistány) vytvořil nepříjemně reálnou hrozbu vzniku nezávislého Kurdistánu. Žádná země nemá ráda separatisty – a konzervativní země s vypjatým nacionalismem jako je Turecko už vůbec ne. Z hlediska Turecka tak Islámský stát představuje vítanou sílu, která řeší turecké regionální problémy místo Turecka. Turecká vláda dlouho věc viděla tak, že se nemá od IS čeho bát – v konečném důsledku totiž kvalitní regulérní armádě (což irácká nebyla) nepředstavuje hrozbu, kdežto vnitřní povstání je zásadní problém (mimo jiné se proti němu těžko bojuje bez toho, aby centrální vláda nevypadala před světem jako Hitler). Jako hlavní agent případného vnitřního povstání je vnímána Kurdská strana pracujících, PKK. Dokud je na místě IS a bojuje s Kurdy, nemusí se Turecko obávat kurdského povstání. IS v Sýrii zároveň znemožňuje vítězství Assadovi, kterého chce turecká vláda sesadit. Celá situace je dost složitá, Turecko bylo např. poměrně přátelské k iráckým Kurdům a velmi nepřátelské k syrským – ochota Turecka k domluvě se přímo odvíjí od toho nakolik blízko má ta která kurdská frakce k PKK.
NATO Turecko už dlouho obviňovalo z liknavosti v postupu proti IS – a právem. Přes hranici Turecka prakticky volně proudily zbraně a džihádisté. Ti jednak v Turecku zakládali rekrutační síť a potom možná také jezdili zcela prozaicky na dovolenou. Vraždění je holt práce na plný úvazek a jednoho unaví. Součást celé věci byl i obchod s ropou, pašovanou buď na náklaďácích, nebo narychlo položeným potrubím. Turecká vláda nad celou věcí přinejmenším přivírala oči, zčásti asi i proto že pro část místních vesnic je pašování důležitý zdroj příjmů. O přímých špinavých kšeftech mezi Tureckem a IS svědčí fakt že IS propustil 46 tureckých rukojmích v roce 2014 (můžeme nakonec říct, že důvod proč Turecko mělo dojem že s IS lze mluvit je, že na rozdíl od Assada nebo Kurdů s nimi nemělo žádnou zkušenost….když se objeví někdo nový, je dobré pokusit se ho zlákat na svou stranu ve starých sporech)
Na domácí politické scéně v červnových tureckých volbách strana AKP, úzce spojená s prezidentem Erdoganem (Erdogan ještě nedávno vládl Turecku jako premiér a předseda AKP, nyní ji vede někdejší Erdoganův ministr zahraničí Ahmet Davotoglu. Erdogan se aktivně účastnil předvolební kampaně) utrpěla vítězství – vyhrála sice, ale pouze se 40 procenty, což jí neumožňuje měnit ústavu. Právě změna ústavy směrem k podstatně větším prezidentským pravomocem byla Erdoganova ambice (Erdogan obecně trpí dojmem, že není prezident ale sultán. Tedy, trpí tím ostatní Turci,ne on. Také máme v ČR jednoho takového). Naopak nově se ve volbách umístila strana HDP, s poměrně levicovým zaměřením a kurdským elektorátem. Další dvě strany s významnými zisky byla strana CHP (podle představitelů AKP spojená s vyhoštěným klerikem Güllenem, se kterým se Erdogan nepohodl) a také MHP, která jednak během kampaně velmi ostře útočila na Erdogana a slibovala úspěšné dovršení kurdského mírového procesu.
Krátce po volbách se zhroutil mírový proces s PKK, který v roce 2012 AKP zahájila. To se stalo ještě než mohla vzniknout nová vláda, tj. stále pod taktovkou současné vlády AKP – přesné důvody nejsou jasné – ale existuje víc než pár indicií, že to bylo proto, že AKP prostě úspěch celé věci přestala chtít v momentě, kdy se přestalo zdát, že z této otázky získá dost hlasů na to, aby mohla rozšířit pravomoci prezidenta, a tehdy když si na této otázce postavila program pro Kurdy důvěryhodnější HDP (jednou z těchto indicií je to že vláda znemožnila HDP přístup k vězněnému vůdci PKK Ocalanovi, jehož podpora by uzavření procesu silně pomohla). AKP rovněž požadovala zrušení poslanecké imunity pro poslance CHP ve věci spolupráce strany s Gullenem. Zhroucení mírového procesu vedlo k obnovené vlně teroristických útoků ze strany PKK.
Přístup turecké vlády k IS se zdánlivě změnil po sebevražedném útoku provedeném IS v Surucu 20. června a po přestřelce mezi IS a tureckými vojáky. Je skutečně pravděpodobné, že duo Davotoglu/Erdogan změnilo svůj názor na IS jen díky tomu, vzhledem k předchozímu spojenectví?
Zrekapitulujme zájmy tureckého prezidenta – potřebuje dosáhnout situace, kde může získat ústavní většinu. Toho by šlo nejlépe dosáhnout, kdyby nebyla zformována žádná koalice a muselo dojít k předčasným volbám – ale mezitím by se muselo stát něco, co ostatní stany zdiskredituje. Kolaps mírového procesu a boje v Kurdistánu právě tohle způsobí pro HDP – jednak strana bude mít problém před svými kurdskými voliči vůbec obhájit, že usedá ke společnému stolu s AKP – ti uvidí, že mírový proces selhal a uchýlí se zpět k podpoře teroristických metod PKK. Potom to také vyvolá nacionalistický odpor k HDP mezi nekurdskými Turky, kteří můžou vyvinout tlak na voliče HDP ve svém osobním okolí. Ale co je nejdůležitější, v současném stavu bezvládí bude parlament vypadat slabý a nerozhodný, což nahraje prezidentovi v tom, aby mohl tvrdit, že jen vláda silné ruky udrží Turecko stabilní. Turecko má kvórum 10 procent. HDP v těchto volbách dosáhla asi třinácti a ostatní opoziční strany na tom nebyly o tolik lépe.
Jak to zapadá do mezinárodního dění?
V noci z 15. na 16. května provedla smíšená jednotka speciálních sil (víme o Američanech a Britech) misi na severu Sýrie, jejímž účelem bylo zadržet jistého Abu Sajáfa. Abu Sajáf byl významnou postavou IS: staral se o prodej ropy. Cílem nebylo ani tak narušit operace IS (který už své peníze čerpá spíše jako každý jiný stát, pomocí daní), ale spíš dostat se k záznamům, které tento člověk u sebe měl a k informacím které znal. Podle některých západních deníků (Guardian) obsahovaly záznamy jednoznačné usvědčení Turecka z čilého obchodu Islámským státem.
Pokud USA skutečně měly takový zdroj, mohly se pokoušet ho použít k nátlaku na Turecko – obzvlášť v povolební situaci. Turecko dlouho odmítalo nechat USA použít jeho letecké základny pro bombardován IS. Tento nátlak mohl v souvislosti s povolebními výsledky vést ke změně Erdoganových plánů….jen ne nutně tak, jak by člověk čekal – totiž k boji proti IS.
Podle bývalého indického velvyslance v Turecku:
“Řečeno jednoduše, čtyřstranná faustovská dohoda mezi Obamou a Erdoganem funguje takto:
• Erdogan si zajistí, že Obama neodhalí jeho tajné spojení s IS a koupí si Obamovo mlčení tím, že povolí americkým vojenským letadlům operovat ze základny Incirlik;
• Jako quid pro quo Obama umožní Erdoganovi vytvořit „bezletovou zónu“ v severní Sýrii jako první krok k vytvoření operační základny na syrském území v blízkosti turecké hranice, odkud mohou rebelské elementy (podporované Tureckem, Saudskou Arábií a Katarem) ve snaze svrhnout režim presidenta Bašára Al-Assada.;
• Erdoganovi i Obamovi je úplně jedno, jestli “bezletová zóna” v Sýrii má nebo nemá mandát RB OSN.
• Erdogan bude mít volnou ruku rozdrtit kurdské rebely, přičemž odměnou pro USA bude, že umožní americkým letadlům volně operovat v Iráku a Sýrii.”
Celá věc ani nemusela být explicitní – USA požadovalo pouze základny, o nic dalšího (třeba Kurdy) se nestaralo. Erdogan tak dostal volnou ruku – co se stalo potom?
Turecko začalo svoje operace ISIS pod názvem “Operace Pokoj a Demokracie” (předpokládám že se Erdogan a Davotoglu u vytváření názvu dosyta nasmáli…). Ty zahrnovaly v prvním dni 3 útoky na IS a potom už několik set útoků na PKK (počítáno včetně dělostřelby) – útoky se nijak nevyhnuly civilním cílům, turecké helikoptéry mimo jiné např. shazovaly hořlavé látky, kterými podporovaly požáry v blízkosti kurdských vesnic (teoreticky proto, aby “vykouřily” příslušníky PKK). Na domácím hřišti byla celá věc prezentována hlavně v souvislosti s terorismem Kurdské strany pracujících, na mezinárodní jako boj proti IS. Zároveň proběhl masivní zátah na “teroristy” – mezi zatčenými bylo asi 200 příslušníků IS a asi 2000 členů HDP. 9. srpna předalo Turecko 6 kurdských bojovníků (patřících pod YPG, což je vlastně sesterská organizace PKK- působí v Sýrii, PKK v Turecku) frontě Al Nusrá – lze čekat, že budou popraveni, lze čekat, že hnusně.
14. srpna 2015 se rozhovory o koalici s CHP zhroutily – podle předsedy CHP Kilicdaroglu nebylo možné dosáhnout konsensu na otázkách prezidentské moci, školství a zahraniční politiky – a AKP prý také nehledala plnohodnotného partnera, ale pouze někoho s kým vytvořit přechodnou vládu do předčasných voleb….
Blog | Jakub Mareš