Reklama
 
Blog | Jakub Mareš

11. září – jak to tehdy bylo

Al-Kajda, Islámský stát, Severní Korea, Libye, Írán. Všichni tito aktéři bývají považováni za nebezpečné, nevypočitatelné iracionální blázny, ale opak je často pravdou. V každé organizaci totiž nahoru obvykle vyšplhají právě ty typy lidí, kteří jsou schopní jak strategického plánování, tak politikaření – jsou schopní se rozhodnout, která část jejich ideologie (ať už je to demokracie, radikální marxismus nebo islámský fundamentalismus) je stěžejní a kterou jde v tuto chvíli upozadit, dokážou eliminovat případné rivaly na pozici vůdců a používat svoje následovníky jako nástroje atp. Dvakrát tolik je tomu tak v případě vůdců Al-Kajdy či Islámského státu, kteří svoje „firmy“ fakticky vytvořili z ničeho. Díky tomuto „politickému darwinismu“ obvykle skončí na vrcholu poměrně podobné typy lidí, přičemž povaha režimu je dost jedno.
Útoky z 11. září 2001 jsou obvykle vnímány jako akt zavrženíhodného barbarství, ale ze strategického a taktického hlediska se jednalo o majstrštyk asymetrické strategie. Svědectví o plánu Al-Kajdy na válku proti USA v sedmi fázích nám přinesl jistý Fouad Hussein, jordánský novinář, který shodou okolností strávil čas v cele s Abu Musou Zarkáwím, jedním z vůdců Al-Kajdy. Zarkáwí viděl plán takto:
1. Probuzení. V první fázi musí Al-Kajda vyvolat útoky na území USA, které způsobí velké civilní ztráty. Tím bude USA donuceno nějak reagovat – Al-Kajda počítala s tím, že napadne muslimský stát. K tomu mělo dojít mezi rokem 2001 a 2003.
2. Otevření očí. Tato fáze má trvat od roku 2003 do roku 2006. V této fázi má dojít k rekrutaci bojovníků, mimo jiné také tak, že Al Kajda bude usilovat o vykreslení konfliktu jako války mezi Západem a islámem, ne Západem a islámským terorismem. Má dojít k transformaci Al-Kajdy z běžné strukturované organizace v amorfní hnutí, které bude fungovat jako franšíza – udělí vhodným kandidátům právo se označovat jako Al-Kajda, naučí je operační postupy a bude se podílet na jejich financování – tak jak jsme mohli vidět v Jemenu, v Libyi, v Sýrii a jinde.
3. Zvednutí a postavení se – od roku 2007 do roku 2010. V této fázi má Al-Kajda provést další útoky. Podle příbuzné koncepce velké strategie sepsané bývalým plukovníkem a vysoce postaveným členem Al-Kajdy Saif Al-Adelem má být jejich cílem rozbití koalice a vyhnání USA a jejich spojenců z regionu. V této fázi má začít docházet k aktivnějšímu boji proti odpadlickým režimům, především proti Assadovi v Sýrii a režimům Arabského poloostrova.
4. Al-Kajda předpokládá, že touto dobou bude v regionu dostatečný chaos, aby získala větší množství následovníků. Zaměří se na ohrožení dodávek ropy a kyberterorismus – cílem je oslabit americkou ekonomiku a vojenskou infrastrukturu.
5. V páté fázi mezi roky 2013 a 2016 bude konečně vyhlášen Kalifát. Izrael přijde o západní podporu a nebude schopen klást velký odpor.
6. Dojde k vyhlášení Islámské armády a začne konečný boj.
7. Definitivní vítězství. V roce 2020 má být svět poražen Islámskou armádou.
11. září dostalo vládu USA do dost nezáviděníhodné pozice. Teroristické útoky totiž často fungují na základě tzv. teroristického kalkulu – terorista se pokouší pomocí své akce vyvolat nějakou unáhlenou reakci. V tomto případě se vláda USA ocitla v situaci, kdy nemohla celou věc nechat být (tím by přímo vybízela k dalším útokům) a zároveň pro ni bylo velmi těžké volit jinou než nejrazantnější možnou alternativu, vzhledem k veřejnému mínění. To bylo v takovém stavu, že by se nejspíš skutečně nesmířilo s ničím jiným než s válkou. Těžko říct, zda by vzhledem k všeobecné psychóze v této situaci fungovala jiná odpověď, než jakou přijala Bushova vláda. Na druhou stranu, alespoň nemusela celou věc rámcovat dle klasických amerických zvyklostí a masovou hysterii rozdmýchávat rétorikou založenou napůl na křesťanské eschatologii – dobro vs. zlo, nepřítel je Antikrist, bude uloven a potrestán spravedlivými za své zlé skutky. Tento framing totiž plně odpovídal záměru Al-Kajdy.
Snad bylo možné využít toho, že některé části Talibanu nebyly nepřístupné rozhovoru o vydání Bin Ládina – hrdé Talibance rezolutnost USA urazila a domnívali se, že USA přestojí, tak jako předtím přestáli Sověty. Nemohli bezpodmínečně kapitulovat ve všech bodech, pokud si chtěli uchovat svoji čest. Pokud by George Bush neodmítl diplomacii Talibanu nebo pomoc Íránu, byl ochotnější k opatrnějšímu postupu a využití prakticky celosvětové podpory, snad mohl něčeho dosáhnout. Ale i takový přístup má dost problémů:
1. Jednání by nějakou dobu trvala a asi by bylo Američanům dost těžké vysvětlit, proč jejich vláda v takové situaci najednou vyjednává s teroristickou organizací, nebo jí nedejbože ustupuje. Bin Ládin by mezitím mohl například utéct.

2. Jednání by také bylo pro Al-Kajdu nesmírně snadné torpédovat: stačil by jeden další teroristický útok a tlak na rázná řešení by se mnohonásobně zvýšil. Žádná vláda v takové situaci nechce být viděna jako váhavá – pokud by během snah o „diplomatické řešení“ došlo k dalšímu útoku, byla by to pro ni politická katastrofa – a byla by nakonec stejně donucena k extrémní reakci.
Existoval rovněž názor, že USA by mělo do Afghánistánu vstoupit, vyhladit Al-Kajdu a Taliban a zase odejít. Tento přístup nebyl zvolen především proto, že v americké diplomacii byla již předtím Al-Kajda vnímána jako symptom vážnějšího problému. Afghánistán pod Talibanem představoval destabilizující vliv par excellence. Představoval centrum obchodu s drogami (až do roku 2001, kdy je zakázal), zbraněmi a podpory terorismu a také pomáhal rozdmýchávat další konflikty – Taliban fungoval i jako prodloužená ruka islámsky orientovaných frakcí v pákistánské zpravodajské službě, které ho používaly k vybudování jakéhosi „strategického islámského předpolí“ Pákistánu vůči Indii a podpoře protiindického povstání v Kašmíru. Ve vztahu k Íránu málem došlo k válce – Írán nelibě nesl způsob, jakým Taliban zachází se svými menšinami a roli Talibanu v podpoře obchodu s narkotiky v Íránu. Začal tak podporovat Severní alianci v boji proti Talibanu. Na to Taliban reagoval vystřílením íránského konzulátu. Taliban si tak rozhodně v okolí mnoho přátel neudělal. Již před jedenáctým zářím tak existovala živá diskuze o společném postupu proti Afghánistánu mezi USA, Indií a Ruskem. Je dokonce možné najít indicie o tom, že tyto země plánovaly podpořit Severní alianci vojenskou silou, svrhnout Taliban a nahradit ho umírněnou monarchistickou vládou.
Nestačilo prostě přijít, vybombardovat zemi a odejít. Bylo potřeba zajistit, že se situace nebude opakovat. Pokud by USA prostě odešlo, pravděpodobně by se Taliban a Al-Kajda znovu zformovaly, vyhlásily celou věc jako své vítězství, což by výrazně zvýšilo jejich kredit – a je klidně možné že by Usáma přežil. Ne každý dokáže porazit USA – stal by se potom hrdinou srovnatelným nejmíň s Che Guevarou. Zdevastovaná země by byla semeništěm extrémismu a mohlo by dojít k další destabilizaci konfliktu mezi Indií a Pákistánem. Existoval konsensus, že afghánskou otázku je nezbytné vyřešit.
Úplně jiná věc je politikaření kolem celé záležitosti a selhání americké diplomacie. Konsensus o potřebě zničit Taliban neexistoval pouze v USA a Evropě – stejný názor mělo Rusko, kterému vadil například fakt, že Taliban podporuje čečenské teroristy a z důvodů zmíněných výše i Írán. Jednání o společném postupu proti Talibanu se vedla už před 11. zářím. Diplomaticky přitom oponoval pouze Pákistán – jeho zdůvodnění byla obava, že pokud by došlo k pokusu o potlačení Talibanu, došlo by rovněž k povstání v kmenové oblasti Pákistánu, a pokud by přestali Taliban podporovat, ztratili by nad děním v této oblasti jakoukoliv kontrolu. Klíčovým požadavkem USA bylo již několik let před 11.zářím vydání Bin Ládina, který na sebe hněv velmoci přivolal bombovým útokem na americké velvyslanectví v Keni a Tanzánii. Jednání ale uvízla na mrtvém bodě – USA požadovaly jeho souzení v USA podle amerických zákonů, Taliban trval na třetí zemi a alespoň zčásti islámském soudu. Důvodem byla snaha si zachránit tvář a nevypadat jako že ustupují Velkému Satanovi. Američtí diplomaté měli dojem, že druhá strana nejedná v dobré víře, že věci cíleně protahuje a nic nedělá, ale to mohlo mít leccos společného s tím, že v Afghánistánu se věci rychle prostě nedělají. Talibové se přitom Bin Ládina chtěli zbavit. V jistém bodě dali USA vědět, že se Ládin „ztratil“, čímž se snažili říct, že již není pod ochranou Talibanu. Podobné narážky a snahy USA interpretovaly pouze jako snahu prodlužovat a uhýbat – což je v Afghánistánu standardní způsob jak dělat diplomacii. Na USA působilo takové jednání nevěrohodně, a tak když dostali tajnou zprávu od Mulláha Muhammada Khaksara, zástupce ministra vnitra Talibanu, že Bin Ládin chystá útok v USA, nevěnovali tomu vůbec pozornost. Snad to viděli jako frakční boj, nebo jako snahu tlačit USA do ústupků. Možná že vyšší úřednici už tou dobou ignorovali názory skutečných diplomatů, nebo na úkol na Středním východě prostě nebyli nasazeni dobří diplomaté. Nebo, jak se často stává, mohl vyšší management dojít k tomu, že pokud podřízení nesplní úkol, jsou neschopní a vytáčí se, přičemž úkol byl reálně nemožný.
Bin Ládina nesnášeli prakticky všichni, ale nediplomatičnost diplomatů mu umožnila přežít. Zároveň probíhající jednání o jeho vydání mohla mít vliv na jeho priority. Terorističtí vůdci nebývají stejní jako typický „výbušný Arab“, který se odpaluje po náměstích. Pro některé je Organizace jejich byznys, chtějí ji řídit a na to aby to mohli dělat, nesmí být mrtví. Jiní, jako Ládin vědí, že pokud budou mrtví, nebudou moct dosáhnout svých ideologických cílů – alespoň ne osobně. Aby nebyli mrtví, musí provádět dostatek útoků, aby se o nich vědělo a nenahradila je jiná organizace. To umožní přiliv financí a nábor mladých teroristů, kteří budou vědět, že si zde můžou splnit mužný sen, bojovat proti nepříteli, hrdinně zemřít, finančně se zabezpečit nebo prostě „někým být“. Zaškrtněte jednu nebo všechny položky. Zároveň nesmí být tak nebezpeční, aby je nějaká velmoc prostě eliminovala, protože pak jejich práce přijde vniveč.
Je snad možné se dohadovat, že pokračující jednání o jeho vydání vzbudilo v Bin Ládinovi dojem, že jeho záměr je ohrožen a má jen nějakou dobu, kdy bude mít podporu Talibanu. Původní plán na útok na USA byl Ládinem odmítnut jako „příliš ambiciózní“. V dubnu 1999 změnil názor a plán dostal zelenou. Pokud Ládin věřil, že za rok bude na útěku tak jako tak, proč pozvolna budovat organizaci a radši neprovést něco díky čemu bude hrdinou islámského fundamentalismu?
Další diplomatická selhání proběhla po 11. září. Írán okamžitě po útocích nabídl, že USA poskytne plnohodnotnou podporu. Operační plány, všechno dostupné zpravodajství získané ze spolupráce se Severní aliancí, příhraniční nájezdy na Taliban, předání velkého množství zadržených členů Al-Kajdy. Byl odmítnut, pravděpodobně z žádného lepšího důvodu, než byla přetrvávající nedůvěra a odpor k islámskému režimu. Následné vyhlášení Osy zla přesvědčilo Írán, že s USA není možná domluva a došlo ke konzervativnímu obratu, díky kterému se později dostali do vedení lidé jako Ahmadínedžád. Přístup a rétorika prezidenta Bushe pomohla celou válku rámcovat jako konflikt mezi Západem a islámem, přesně jak Al-Kajda chtěla. Následná invaze do Iráku celé věci ještě pomohla tím, že narušila plán pro Afghánistán a vyžádala si převelení vojáků tolik potřebných pro pacifikaci země. Nově schválené pravomoci tajných služeb a extremní metody CIA vyvolaly v muslimském světě i jinde ještě silnější dojem, že USA je zlé impérium.
Jednání americké vlády těsně po útocích 11.září bylo víceméně nevyhnutelné – trvat na „trpělivosti“ a říkat lidem že „nesmíme udělat co teroristi chtějí“ je strategie, kterou by bylo pro Al-Kajdu snadné podminovat dalším útokem nebo dvěma a válkou by reagovala prakticky každá země. To nic nemění na tom, že další postup americké vlády fakticky naplňoval záměr Al-Kajdy a trvale poškodil obraz USA v celém světě a pomohl vytvořit Blízký východ, jak ho známe dnes. Nelze říct, že by Al-Kajda opravdu uspěla: současný Kalifát ani zdaleka nedosahuje síly, kterou Al-Kajda chtěla, a jeho vyhlášení bylo čistě propagandistickým tahem. Izrael stále existuje, nijak oslabený. USA je pořád na Blízkém východě přítomno. Většina odpadlických režimů stále existuje, USA se ekonomicky nehroutí. Přesto jsou ale úspěchy plánu na relativně (k USA) malou organizaci jako je Al-Kajda dost velké.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama