Nebylo by úžasné, kdyby celý tento skvělý národ zanikl jako krásná květina?
Korečika Anami, japonský ministr války 1944-45
Podle Olivera Blancharda, bývalého hlavního ekonoma IMF, bude Japonsko do dvou roků insolventní, pokud nedojde k nějaké zásadní změně. Japonský státní dluh přesahuje 200 procent jeho HDP, země se od devadesátých let potácí od deflace k deflaci. V poslední době se neúnosnost situace ukázala ve své plné míře, když na japonském trhu postupně přestaly zcela působit společnosti jako Credit Suisse, Blackrock a Citigroup. Jak se mohl symbol globálního růstu propadnout takto hluboko, do situace kdy mu hrozí vlastně horší osud než Řecku? Jak se mohli „pracovití a zodpovědní“ Japonci takto strašně zadlužit?
Od druhé světové války se Japonsko postupně stalo synonymem rychlého růstu a moderních technologií, ale také zabijáckých pracovních návyků. Během dost krátké doby bylo schopné dohnat a někdy i předstihnout Západ, ale minimálně jednou za svoji fanatickou snahu o relevanci (během druhé světové války) zaplatilo příšernou cenu. S pomocí USA se ale znovu vzpamatovalo, a když zjistilo, že hrubá síla nestačí, začalo o relevanci usilovat jinými prostředky. Japonská strategie růstu byla založena nejprve na podpoře domácí poptávky a výroby (tj. japonské firmy vyrábějící základní zboží pro japonský trh). Po této první fázi dokázalo Japonsko využít příznivou situaci k tomu, že začalo přebytky prodávat na Západ. Na poměry západních trhů byly tyto přebytky díky slabé japonské měně a především velmi nízkým mzdám velmi levné a tedy i konkurenceschopné. Zisky z těchto přebytků se do japonské ekonomiky vrátily, a díky kombinaci liberálních a protekcionistických opatření a specifické struktuře japonské společnosti (např. díky faktu, že korporace poslouchaly vládu) bylo Japonsko schopné vybudovat moderní ekonomiku. Nedílnou součástí této ekonomiky byla japonská pracovní etika, ve které byla hlavní rodina vlastně korporace, v podobném systému jako např. Baťův socialismus v ČSR.
Japonsko prosperovalo, a tak výrazně rostly i úspory běžných Japonců. Ti je ukládali v bankách, které je posléze dál používaly na financování půjček. Vzhledem k tomu, že jako součást japonského systému se banky nikdy nemusely bát, že by jim vláda nepomohla, postupně slevovaly z požadavků na důvěryhodnost svých zákazníků, podobně jako v hypoteční krizi v USA. Jednotlivé japonské korporace kupovaly akcie jiných japonských korporací, vedle toho různě investovaly hlavně v USA, kde koupily mimo jiné např. Rockefellerovo centrum. Velká většina japonské bubliny byly investice Japonců do Japonska.
Zhruba v polovině osmdesátých let začaly problémy. Japonská ekonomika byla silná a usilovně exportovala, čímž se zvýšila poptávka po yenu. Podobně jako s Čínou ještě nedávno, slabý yen byl klíčový prvek japonského ekonomického vzestupu. Zároveň došlo k podepsání dohody z Plaza, kterou byl depreciován dolar (tj. došlo k relativnímu posílení yenu vůči dolaru). Silnější yen vedl k tomu, že pro Japonsko bylo těžší exportovat a zároveň jednodušší nakupovat v zahraničí, což japonské korporace řešily mimo jiné tak, že začaly „skupovat Ameriku“. Cizí zboží a oslabení exportů vedlo k tzv. recesi Endaka (endaka je doslova „drahý yen“), kterou se centrální banka rozhodla ukončit stimulací investic v Japonsku pomocí řady opatření, především snížením úrokových sazeb (čím menší musí investor platit úroky, tím víc projektů je ziskových a tedy bude realizováno). Japonské firmy se začaly věnovat pochybnému finančnímu inženýrství – japonské korporace kupovaly akcie jiných japonských korporací, čímž si navzájem zvedaly hodnotu a také se silně provázaly. Existovala i snaha přesvědčit zahraniční investory o zdraví korporací – bylo např. možné hlásit kapitálové zisky (tj. z hodnoty akcií) jako příjem. Poměrně dobře to fungovalo – mnoho Japonců svoje úspory vytáhlo z bank s nízkými sazbami a přesunulo je do akcií korporací, čímž jednak oslabili schopnost bank půjčovat a zvýšily růst. Většina firem se rozhodla své nadměrné zisky dále investovat do něčeho „stabilního“, tedy realit. Ceny realit rostly mnohonásobně a jejich hodnota byla základem hodnoty japonských korporací. Japonské banky, které ztratily poměrně velký segment trhu – prakticky každý, kdo měl podnikatelský projekt, ho financoval pomocí akcií nějaké korporace, které koneckonců stále rostly – se zaměřily na financování hypoték, přičemž neustále snižovaly požadavky na důvěryhodnost zákazníků.
Existoval zároveň silný protitlak proti ukončení bubliny, např. proto že kdyby došlo znovu ke zvýšení úrokových sazeb, cizinci by měli důvod kupovat yeny, které by se jim v japonských bankách samy hodnotily. To by znovu vedlo k apreciaci yenu a Japonsko by bylo opět na začátku. Finanční bublině tak bylo umožněno existovat až do konce osmdesátých let, kdy byly úrokové sazby konečně zvýšeny. Ceny akcií začaly kolabovat a s nimi se zhroutil celý systém. Korporace nezatížené jakoukoliv regulací měly napůjčovány částky úměrné ke svým bublinovým ziskům. Jakmile došlo k pádu, nebyly tyto dluhy schopné splatit. Japonsko se snažilo vrátit úrokové sazby znovu velice nízko, aby si firmy mohly půjčit a investovat, ale firmy neinvestovaly, protože byly nuceny splácet svoje dluhy. Japonské produkty už nebyly v této době takový zázračný mix levné ceny a kvality – jednak došlo k přesunu výroby levného zboží do jiných asijských zemí a potom také Japonci v době růstu outsourcovali svůj průmysl do ciziny. Japonským domácnostem se výrazně snížily příjmy, což vedlo k propadu spotřeby. Japonské banky zůstaly nedůvěryhodné, a tak Japonci investovali svoje peníze raději do dluhopisů, často japonských – banky tím pádem nemají žádné peníze, které by mohly půjčovat. Propad příjmů vedl k preferenci levného čínského, tj. cizího zboží, což také spotřebě moc nepomohlo. Tento stav se nepovedlo pořádně zlepšit až dodnes a Japonsko strávilo posledních 25 let většinu času na pokraji deflace, se spotřebou tak nízkou, že prakticky není schopná podporovat výrobu, jejíž schopnost exportovat se drasticky snížila.
Japonsko v posledních desetiletích zkusilo všechno, aby se svojí situací něco udělalo. Krom nulových úrokových sazeb se rozhodlo využít peníze získané většinou od japonských občanů (japonský dluh je tedy většinou vnitřní) k vytvoření zaměstnanosti velkými projekty např. ve stavebnictví, v naději že vyšší platy povedou k větší spotřebě. Nic z toho fakticky nefungovalo, ačkoliv názory na důvody se různí.
Poslední pokus o zlepšení japonské situace představuje program současného pravicového japonského premiéra Šinzo Abeho. Ten spočívá v kombinaci negativních úrokových sazeb (tj. fakticky placení za to, že vám japonský stát dluží), snahy o větší daňové zatížení spotřeby a menší daňové zatížení korporací (těžko říct, co přesně si od toho ekonomika, která má se spotřebou problém slibuje) a jiných opatření. Po krátkém období růstu (snad kvůli obnově důvěry, že se alespoň něco dít bude) se Japonsko vrátilo zpátky k deflaci. A nejspíš tam taky zůstane.
Pokračování příště