Americké prezidentské volby probíhají, jako již tradičně, v apokalyptickém duchu. Jednotliví kandidáti jsou buď vtělení antikrista, nebo spasitelé. Američtí liberálové tentokrát našli svoji spásu v jistém Bernardu Sandersovi, demokratickém senátorovi z Vermontu. Jak už tomu u neznámých kandidátů bývá, je částí liberální veřejnosti považován za čistého idealistu nezkaženého establishmentem, který USA povede k světlým zítřkům. Pro své voliče (kteří jsou většinou vzdělaní, bílí a pocházejí ze střední třídy) představuje naději na transformaci Divokého západu na zemi s evropskými standardy sociálního státu (vzhledem k tomu, jak liberálního a pokrokového kandidáta Sanders údajně představuje, je zajímavé, že se za ním nesrotili černoši, prakticky výhradně volí Clintonovou. U chudší a méně vzdělané části elektorátu to lze přičíst například tomu, že teoretizujícímu socialistovi ze severu prostě nevěří, u černošských žen může mít například velký efekt Sandersův relativně tolerantní přístup ke zbraním. Židé nebo Asiati jsou obvykle relativně konzervativní a vzhledem ke klasickému liberálnímu ekonomickému vzdělání nepovažují Sandersův program za realizovatelný).
Existují dva základní důvody proč nevolit kandidáta, v tomto konkrétním případě Sanderse. Jeden je co kandidát udělá, jestli se do úřadu dostane. To může v užším smyslu představovat pouze kandidátův program, ale v širším znamená také jeho schopnost prosazovat změny před Kongresem, řešit krize, nebo si vybrat kvalitní tým a hlavně také být schopen zvládat a alespoň usměrňovat rozlehlý byrokratický aparát. To celé samozřejmě souvisí také s tím, jaké změny kandidát dluží svému elektorátu. Druhý důvod je v užším smyslu otázka, zda se má kandidát vůbec šanci do úřadu dostat a jaké budou efekty jeho zvolení na politické prostředí země.
Podívejme se nejprve na kandidátův program. Jeho hlavní část představuje radikální řešení otázky sociální nerovnosti (která je v USA opravdu drastická a dost možná opravdu ohrožuje ekonomiku a budoucnost USA), zdanění bohatých, vyřešení otázky studentského dluhu, nebo reforma bankovnictví spočívající v rozpuštění velkých bank. Kandidát plánuje velké množství masivních projektů, a to je první problém. Jeho program – sliby, které dává voličům – fakticky zahrnují úplnou reformu USA za 4-8 let. Nejde ani tak o případ politika, který každému naslibuje vše, co chce, jako spíš o nesmírně ambiciózní idealistický projekt. Pro srovnání, prezident Obama měl co dělat, aby před výrazně republikánským Kongresem (který byl naprosto jednotně a zarputile proti němu, ať šlo víceméně o cokoliv) prosadil alespoň jednu velkou domácí reformu (změnu systému pojištění). Sanders může počítat s tím, že (pokud nedojde k nějaké zásadní změně) žádný republikán nikdy neschválí jedinou věc, kterou by navrhl a na rozdíl od Clintonové nedisponuje takovým vlivem (a nejspíš ani zkušenostmi s managementem strany a byrokracie), aby byl schopen svoje návrhy prosadit a zdárně implementovat. Kandidát s podstatně menšími možnostmi tak prosazuje podstatně ambicióznější program za poměrně nepřátelských podmínek, což může skončit jedině jeho částečným nebo úplným krachem. Důsledky tohoto krachu budou ochromující: poučku nám zde může dát samotná historie Barracka Obamy, kterého výrazně levicový elektorát nejprve podporoval. Potom, co se Obama dostal do funkce, a zjistilo se, že některé své sliby nebude moct splnit, ať už ze strukturálních (byrokratická setrvačnost), praktických (nerealizovatelnost plánů jako „okamžité stažení z Blízkého východu) nebo politických důvodů (nepřátelský Kongres), stala se pro radikálnější část demokratů Obamova vláda symbolem zklamání a útlaku establishmentu. Pokud selže jeden spasitel nebo jedna radikální filosofie, bývá to pro takové skupiny důvod k uzavření do vlastního prostředí a vybrání někoho ještě radikálnějšího. Pokud Sanders své programy neprosadí – a on je neprosadí – existuje nejspíš i možnost, že se levé křídlo demokratů odštěpí podobně jako Tea Party a obviní středové demokraty z tohoto selhání.
Ale vraťme se zpět k programu jako takovému. Nejsem expert na současné sociálně-ekonomické problémy v rámci USA a Sanders zatím, pokud vím, nevyprodukoval mnoho konkrétních, technických návrhů, nicméně to, co se zatím objevilo je poměrně varující. Sanders například slibuje ekonomický růst větší než pět procent (přičemž většina Západu dnes neroste prakticky vůbec) provedený pomocí přímých injekcí finančních prostředků do ekonomiky za účelem zvýšení poptávky. To je samozřejmě standardní postup pro situace, kdy je ekonomika v krizi způsobené nedostatkem poptávky. Jenže pokud prostě současná výrobní kapacita není schopná vyprodukovat více zboží, vstřiky financí vedou v podstatě k tomu, že na každý kus zboží připadá větší množství peněz, což vede k inflaci. To neznamená, že by se stalo něco hrozného, ale nekonečné vstřiky peněz do hospodářství prostě větší výrobu a dlouhodobý růst nezajistí. Je možné říci, že Sandersovy sliby a zatím jediná dostupná studie na jejich podporu od Geralda Friedmana odporují základním makroekonomickým modelům. Mezi jeho další politiky patří například zvýšení minimální mzdy na 15 dolarů za hodinu, plošně. Podle většiny ekonomů vede zvýšení minimální mzdy ke snížení zaměstnanosti – zaměstnavatelé si prostě najednou nemůžou některé lidi dovolit, případně přestane být zaměstnání takových zaměstnanců výhodné. To obvykle vede k propouštění nebo přechodům na kratší úvazky (s nezkrácenou pracovní zátěží), práci na černo atp. Podle některých současných výzkumů jsou mzdy tak nízko, že jistá míra navýšení zřejmě neškodí, přesto ale někde nepochybně existuje hladina, na které škodit začne. Riskovat dvojnásobné skokové navýšení minimální mzdy je tak dost riskantní. Podobné jsou i jiné Sandersovy politiky – spousta z nich by v menší míře (kterou často navrhuje právě Clintonová) a s větší pozorností k detailům a ošetření výjimek nejspíš mohla nějak fungovat, ale ne v navržené formě.
Co se týká zahraniční politiky, existují u obou kandidátů důvody k obavám, a to především v oblasti mezinárodních smluv – zvolení Clintonové může mít za následek přijetí smlouvy TTIP, kterou se Sanders nejspíš pokusí znemožnit. Zvolení Sanderse pro změnu může vést ke krátké celosvětové recesi, pokud by se jako prezident rozhodl rozvázat obchodní dohody se třetím světem, protože používá otrockou práci. Pokud bude zvolena Clintonová, lze nejspíš očekávat podobnou zahraniční politiku jako za Obamy – prezidentka bude mít moc práce s domácí reformou, než aby se – kromě případů krize – zabývala zahraniční politikou. V případech krize nějakou chvíli potrvá, než bude schopná novou situaci zhodnotit – pokud bude mít času málo, podle dostupných příkladů z minulosti má tendenci upřednostňovat silová řešení daleko víc než Obama, víceméně v rozsahu podobném např. McCainovi. Každodenní průběh americké diplomacie ale bude daleko spíš na State departmentu a na tom, jaké osobní poradce si Clintonová zvolí. Pokud bude zvolen Sanders, existuje reálná hrozba, že použije svoji pozici jako nejvyššího diplomata za účelem vydírání zákonodárců – prezident USA může unilaterálně rozpustit mezinárodní smlouvy. Je ale možné (a v současném složení ústavního soudu dokonce pravděpodobné), že by takový čin byl prohlášen za neústavní.
Na tom všem ale tolik nezáleží. Jak jsem psal výše, Sandersovy politiky by Kongres pravděpodobně do značné míry limitoval a z původních návrhů by prošla jen výrazně změněná verze. Sanders, pokud by vyhrál, představuje nebezpečí z jiného důvodu. Prezidentský kandidát musí uspět nejen v primárkách, ale kupodivu i v prezidentských volbách. Republikánská strana v poslední době ztratila masivní množství voličů, jednak kvůli svým politikám a potom kvůli demografickým změnám. Část republikánského elektorátu dokonce přešla k velice středové Clintonové, která nakonec ve velké části politik není tak odlišná od republikánů před několika desetiletími. Pokud by ale demokraté postavili socialistického kandidáta typu Sanders, mohli by vyhrát republikáni. Pravděpodobný kandidát republikánů je buď Trump nebo Cruz. Oba mají bizarní názory, Cruz především v oblasti ekonomiky a životního prostředí, Trump na všechno ostatní. Obzvlášť je se na místě obávat toho, že by republikánský prezident eliminoval veškeré pokroky dosažené během vlády Barracka Obamy v oblasti obnovitelných zdrojů. Republikánská strana je v současnosti bohužel v totální degeneraci a hlavní volební cíl demokratů (a vlastně i všech republikánů, kteří chtějí stranu vrátit do původní podoby) by mělo být znemožnění jakéhokoliv vítězství pro současnou podobu Republikánské strany.
Sandersova výhra by každopádně znamenala, že by Demokratická strana postavila výrazně slabšího kandidáta. Slabšího hned ze dvou hledisek: jednak představuje Sanders ztělesnění nenáviděného yankeeského socialisty, což by nejspíš vedlo k větší mobilizaci republikánských voličů. Potom, a to je horší, by ta část republikánů, která Republikánskou stranu opustila pro její rostoucí šílenství a část středových demokratů viděli konečnou volbu jako rozhodnutí mezi ultralevicovým a ultrapravicovým zlem a zůstali by doma. To že republikáni nevnímají Sanderse jako vážného soupeře, lze vidět i na tom jak málo energie věnují na jeho očernění oproti masivnímu očerňování Clintonové.
To je ale v konečném důsledku spekulace, která jde proti faktům. Podle dosavadních výsledků voleb prostě neexistuje šance na to, že by Sanders uspěl. Pokud by tato šance byla, bylo by to tak díky drasticky jinému elektorátu a celá situace by vypadala velice odlišně. Sandersova kampaň ale stále může uškodit, jinými způsoby.
Sandersova liberální, idealistická kampaň se dost často projevuje hodně nesnášenlivě. Hillary Clintonová je viděna jako zkorumpovaná, kdokoliv ji podporuje je zaplacený korporátní pohunek. Celkově vykazuje přístup „kdo není s námi je proti nám“. Zároveň, jak jsem zmínil výše, ochota elektorátu ignorovat faktické nedostatky programu, který dobře vypadá, ale reálně je nesplnitelný, je vzhledem ke vzdělanosti tohoto elektorátu až zarážející. To se projevuje i na vyšší úrovni – Sandersova ochota upřednostnit vítězství demokratů před svým osobním je něco o čem jde pochybovat. Tento problém je možné vidět na několika příkladech. Zaprvé, je zvykem že prezidentský kandidát během své kampaně v primárkách sbírá peníze pro nadcházející prezidentské volby pro svoji stranu. Clintonová tak učinila, Sanders z nějakého důvodu ne. Ačkoliv je Sanders původně nezávislý, chce kandidovat za demokraty, a jeho oblibě ve straně – a ochotě strany s ním po volbách spolupracovat- tento přístup určitě nepomůže
Za druhé, již výše zmíněné očerňování Clintonové. Clintonová opravdu je výrazně establishmentový kandidát a možná opravdu je zkorumpovaná. Pokud ale Sanders bude ve své kampani, jejímž cílem je zasít o ní mezi liberálními voliči tento názor, úspěšný a nominována bude Clintonová, pomůže výrazně pokazit obraz Clintonové mezi výrazně liberálními voliči a tím snížit počet hlasů, které Clintonová dostane v prezidentských volbách, což by mohlo vést k tomu, že prezidentem bude někdo mnohem horší. Úplně nejhorší by bylo, kdyby po své prohře Sanders přesto kandidoval na prezidenta jako nezávislý kandidát, čímž by dále rozštěpil liberální hlasy.
Někteří Sandersovi voliči ho volí na základě očekávání, že stejně nemůže vyhrát, ale větší počet hlasů pro kandidáta, který reprezentuje touhu po změně, vítěznou Clintonovou donutí k tomu použít svůj vliv a nějaké změny realizovat sama, aby se někdo jako Sanders neopakoval v příštích volbách. To je poměrně dobrá strategie, ale je na místě také zvážit možné dopady. Pokud Sanders bude dál pokračovat a neuzná ve vhodný čas porážku (která už je teď prakticky jistá), dojde ke skutečnému rozdělení demokratických voličů na dva tábory. Sanders pak může kandidovat jako třetí kandidát, což bude mít negativní efekt na šance výhry pro demokraty jako celek. I pokud kandidovat nebude, může spousta voličů usoudit, že volit zkorumpovanou Clintonovou je nakonec totéž jako volit Trumpa, a nebudou volit vůbec.
Že je Clintonová zkorumpovaná je samozřejmě možné (ačkoliv korupce ve Washingtonu je obvykle podstatně nenápadnější než ta, na kterou jsme zvyklí v ČR a spočívá spíš v zajištění budoucnosti korumpovaného než v přímé peněžní odměně), a pokud není, tak je jednoznačně establishmentový kandidát, který je zadobře se zájmy „mladého průmyslu“ oproti republikánům, kteří velkou část svých peněz získávají od „starého průmyslu“. Zároveň je ale kompetentní státník, je schopná své záměry jednak prosadit a potom také realizovat. Tyto záměry se rovněž pohybují na liberální ose, jen jsou podstatně skromnější než Sandersovy. Každopádně jsou v otázce imigrace, ekonomie, zahraniční politiky nebo životního prostředí založeny na názorech expertů a vědeckém konsensu, což je rozhodně víc než jde říct o republikánech. Sanders ale nemá smysluplný program, a pokud by byl zvolen, nebyl by ho schopen realizovat, ani kdyby ho měl. V této fázi je také jeho setrvávání v primárkách aktivně nebezpečné pro šance liberálního kandidáta v prezidentských volbách.
Na druhou stranu, je potřeba dodat dovětek: hlavní důvod popularity Sanderse a Trumpa je naprostá nespokojenost velké části obyvatelstva s liknavostí establishmentu a statem quo. Pokud se v těchto volbách podaří zvolit establishmentového kandidáta – pro což je hlavní důvod fakt, že protiestablishmentoví kandidáti mají všichni do jednoho nereálné názory na podobu reformy – bude muset začít dělat něco co běžní Američané ocení. Neudělá-li to, lidé se budou i nadále uchylovat k protisystémovým a radikálním kandidátům.
Blog | Jakub Mareš