„Když už musíme mít zločin, měl by být aspoň pořádně organizovaný“
lord Havelock Vetinari, patricij Ankh- Morporku
Organizovaný zločin je do jisté míry možné vnímat jako zločin, který je teoreticky schopný nahradit státní moc, a někdy tak činí, v různé míře. Typicky k tomu dochází v situaci, kdy je státní moc příliš slabá, aby zajistila pevná, neměnná pravidla a vynucovala pořádek – například v postsovětském prostoru, v Mexiku, případně během válek rozpadu Jugoslávie. Jednotlivé organizace se dostaly v „tvorbě vlastního státu“ různě daleko – některé neuspěly či byly potlačeny, další zjistily, že starat se o klasický stát dá moc práce. Yakuza postupovala podobným způsobem – ale v poválečném období, které bylo svědkem vzniku moderní Yakuzy, se jí povedlo zfúzovat se státní mocí do takové míry, která je ve zbytku prvního světa nevídaná. Velmi zvláštní je japonský přístup k Yakuze: je vnímána víceméně jako legitimní podnik. Jednotlivé skupiny mají svoje vlastní korporátní budovy, jejich šéfové píšou vyjádření do novin, má vlastní časopis a mládežnické organizace. Řadoví členové Yakuzy skládají zkoušky ze znalosti práva. Povedlo se jí stát legitimní součástí japonského státu.
Od poválečných let do devadesátých vládla Japonsku konzervativní strana LDP (která byla v podstatě kosmeticky ošetřeným pokračováním japonské politiky válečného období). Japonský politický systém této doby by se dal označit jako “produktivní korupce” – prakticky všechny sekce japonského života byly propojeny tak či onak se státní mocí, a tedy i s LDP. Spolupráce japonských firem se státní mocí byl jeden z důležitých faktorů ekonomického vzestupu Japonska. Spolupráce LDP s Yakuzou vedla jednak k jednotné zastřešující struktuře organizovaného zločinu a konečnému ukotvení výše popsaného systému a potom ke kontrole jiných politických sil v zemi – Yakuza se účastnila například rozhánění levicových demonstrantů (takže LDP z toho nešlo obvinit), pravděpodobně rovněž kontrolovala pravicové radikály a pomáhala nelegálními metodami (kompro) LDP zůstat u moci. Opomenout nelze ani fakt, že nejvýznamnější postava Yakuzy až do 80. let,Yoshio Kodama, fakticky svými penězi zaplatil založení a vzestup LDP.
Ačkoliv je Yakuza nepochybně dost negativní jev, v japonské psychologii se nakonec ustálila jako nevyhnutelný jev, který je vlastně docela užitečný. Účel Yakuzy je trojí:
a) Kontroluje zločin. Yakuza má za úkol zločin organizovat tak, aby neohrožoval společenský pořádek. Teoreticky jsou bossům Yakuzy umožněny masivní zisky a vliv výměnou za to, že v Japonsku prakticky nejsou vraždy a znásilnění – to že místo toho dochází k vynuceným sebevraždám a znásilnění se nehlásí (jednak kvůli hanbě a potom proto, že by nebyla vyšetřena) je věc druhá. Prostituce a obchod s lidmi se týká jen cizinek a dětí, co utekly z domova, ne slušných lidí. Drogy je dost těžké sehnat. Mladíci, kteří by se přidali ke gangům, jsou místo toho poctiví výběrčí výpalného a frustraci si vybíjí na sobě navzájem. Pokud Yakuza začne svoji stranu dohody porušovat, policie ví, kde její šéfové bydlí – ačkoliv v praxi Yakuza špinavé aktivity většinou provádí přes zástupce, kteří s ní oficiálně nemusí být nijak spojeni, takže jejich odpovědnost je limitovaná. Přesto pokud dojde k masivnímu narušení pořádku, vláda ví, s kým má jednat. Yakuza garantuje morální standard pro zločince a narušitele inhumuje. Pokud si někdo začal s Yakuzou, je to přece jeho věc – pravidla znal. Každý svého štěstí strůjcem. Yakuza se navíc snaží, resp. snažila profilovat – a to je v Japonsku velmi důležité – jako velmi zdvořilá organizace. Např. typický vyděračský postup spočíval v získání malého podílu ve firmě a následném naznačení ostatním akcionářům, že Yakuza vlastní kompromitující materiál. Následně byli tito akcionáři pozváni na večírek pořádaný Yakuzou, kde vstupné činí milionové částky. Vstupné tak slouží jako platba za nezveřejnění kompromitující informace a všechny strany si zachovají tvář.Yakuza se také ráda vidí jako strážce slušnosti – pokud se korporace dopustí přečinu, je vydírána tak, že Yakuza hlásí její přečiny před jejím ústředím z amplionu, čímž korporace ztrácí tvář.Tato hrozba pak odstraší korporace od špatného chování.Takto by se Yakuza ráda viděla.
b) Dává alternativu ke státním orgánům. To má dva rozměry – respekt běžných Japonců si Yakuza získává “charitativními” akcemi, jako při pomoci s odklízením následků havárie u Fukušimy. Ostatně, po druhé světové válce si získala Yakuza reputaci především jako trh s jídlem, protože okupační moc vydávala jídlo pouze v dávkách. Odkud jídlo přišlo, se nikdo neptal. Další rozměr je ten, že japonská policie není vnímána jako zrovna funkční orgán – Yakuza je mnohdy spolehlivější. Pokud vlastníte obchod, který odvádí Yakuze poplatky za ochranu, můžete si být poměrně jistí, že vás skutečně nikdo nevykrade – zboží by se mu těžko prodávalo a Yakuza většinou krádeže neschvaluje (vyvolávají moc povyku mezi slušnými lidmi za moc málo peněz).
c) Vytváří místo kam odklidit nepotřebné. Yakuza doslova znamená “zbyteční, neužiteční”. Japonský přístup je fakticky takový, že jakmile někdo spáchá zločin, nemá moc smysl snažit se ho začlenit zpět do společnosti – je pária na zbytek života. V minulosti byly hlavním zdrojem členů Yakuzy bezectné kasty, dnes jsou to lidé, kteří se nějak provinili proti tvrdé pracovní etice Japonska – nedostudovali, dopustili se třeba i drobného zločinu, nechali se tetovat atp. Yakuza tak slouží jako odkladiště marginalizovaných.
Zlatý věk Yakuzy byla osmdesátá léta. Yakuza v této době získala dostatečné prostředky na to, aby se posunula od vybírání výpalného, prostituce a gamblingu i k jiným aktivitám. To může nabírat v zásadě dvou forem – jednak větší podíl „zločinů bílých límečků“, investic a podvodů v oblasti realit, půjček nebo finančnictví (např hedgeové fondy), většinou prováděné s pomocí čerstvých absolventů finančnictví a práva jako týmu a bezdomovců jako bílých koní – nebo naopak zločin nahodilejší a utajitelnější povahy jako jsou krádeže nebo lichva. To bylo způsobené dvěma souběžnými jevy – jednak klesající legitimitou Yakuzy u japonské společnosti a s tím spojeným větším pronásledováním, a potom tím, že „staré“ zločiny najednou nesly méně než „nové“. Souběžná generační změna způsobila, že Yakuza se na jednu stranu začala zabývat „počestnějšími“ aktivitami jako je finanční spekulace a na druhou podloudnější aktivitou typu krádeží nebo pašování drog. Mnozí členové Yakuzy přestali být oficiálními členy s členskou kartou a přesunuli se do podzemí. Zároveň Yakuza postupně opustila část svých rituálů jako je rituální usekávání prstů nebo tetování (tetovaný hedge fundie by syndikátu asi moc dobře neposloužil), nebo založila vlastní časopisy za účelem propagování organizace nebo kontroly image. Tento proces ztělesňoval syndikát Yamaguchi-gumi, který se postupně stal největším japonským syndikátem vůbec, s nějakou formou kontaktu na většinu japonského organizovaného zločinu. Tento proces vyvolal v Japonsku značné obavy z rostoucí moci Yakuzy a s opadající silou LDP to vedlo od počátku devadesátých let k postupnému zvýšení tlaku na Yakuzu a přijímání zákonů proti Yakuze. To si vynutilo další adaptaci a směřování k méně nápadným formám zločinu, v čemž vedl právě syndikát Yamaguchi-gumi se základnou v Kobe, který se s cca 25-30000 členy stal největším syndikátem vůbec. Jeho vzestupu napomohla mimo jiné i finanční krize v 90. letech, která donutila menší organizace začlenit se do větších, aby vůbec přežily. Díky tomu je ale loajalita některých částí Yamaguchi-gumi pochybná.
Další komplikovaná záležitost je výše zmíněná otázka policie a legálních organizací. Japonská policie dostala poslední dobou výrazně posílené pravomoci proti gangům, a v některých průmyslech (např. část gamblingu, konkrétně hra Pačinko) se podařilo vliv Yakuzy takřka eliminovat. Policie nebo jiné orgány ale Yakuzu mnohdy spíš nahradily, než aby zavedly právo a pořádek – v pojetí některých členů Yakuzy jsou různé části japonské státní správy prostě protivník, jiný gang, a alespoň v části případů to přesně takto je. Zároveň ale také vznikají mezi jednotlivými částmi policie a jednotlivými gangy i spojenectví, do značné míry založené na vzájemně prospěšné obchodní spolupráci.
V současnosti se Yakuza potýká s těžkými časy. Proces započatý v devadesátých letech je čím dál silnější – přístup Japonců k Yakuze už není tak tolerantní a Japonsko zavedlo velké množství zákonů, které představují pro Yakuzu přímé ohrožení. Zaměstnavatel je často povinen zaplatit odškodnění oběti svého zaměstnance – pokud tedy člen Yakuzy někoho zavraždí, může se stát, že bude platit zaměstnavatel. Zdaleka nejhorší jsou ale zákony, které různě postihují lidi a podniky, které s Yakuzou obchodují – například finančními postihy, nebo daleko hůř, zveřejněním jména, což vede ke ztrátě tváře. Je také čím dál obtížnější nosit odznak a doklady Yakuzy – nejen že si tak „poctivý“ byznysmen neužije golfu s přáteli, protože je zdvořile požádán, aby odešel, ale už ani nemůže prokázat, že není obyčejný kriminálník. To má dopady na význam členství v syndikátu či skupině – pokud může zločinec ukázat pomocí odznaku, že za ním stojí síla syndikátu, má tento odznak nějakou hodnotu – v minulosti stačilo nenápadně ukázat odznak a věci se daly do pohybu. Pokud odznak nelze ukázat, proč vůbec platit drahé členské poplatky? Díky tomuto zákonu přestává mít členství v syndikátu cenu, což vede k poklesu náboru. Obchodovat s Yakuzou se v posledních letech stalo ilegálním. Zisky postupně klesají, obchodní organizace a „cechy“ jsou schopnější se Yakuze bránit. Jediné východisko jsou operace ve vyšších patrech finančního systému a zčásti obchod s drogami. Na první nemají menší skupiny prostředky a obchod s drogami může uživit jen limitované množství zločinců.
Potřeba adaptace Yakuzy na moderní svět samozřejmě vede k problémům. Jednak se jedná o spory o zisk, přičemž menší skupiny bez potenciálu pro zločiny bílých límečků stěží drží krok. To může mít vliv i v rámci syndikátů, kde tyto skupiny nelibě nesou, že jsou opomíjeny. Větší syndikáty se snaží agresivně ovládnout oblasti, které byly oslabeny a opuštěny, což může vyvolat v některých jejich členech obavy ze zásahů policie.
Je možné, že se nakonec současné syndikáty, resp. jejich šéfové budou muset přesunout do legálního průmyslu (např. zábavního, kde je jejich vliv stále velmi silný), Yakuza se rozdrobí a její členové přejdou k menším, hůře vysledovatelným skupinám (což podle šéfů Yakuzy bude mít za následek sociální nestabilitu).Yamaguchi-gumi je nejspíš už příliš velká organizace, kde její šéfové nemají dohled nad členy a možná ani jejich loajalitu, a bude nějak potřeba řešit otázku tlaku policie, stejně jako třenice mezi skupinami, které stále získávají peníze pomocí vydírání, prostituce, gamblingu a jiných starých metod, a modernějšími zločinci.
Pokračování příště.