Pozn.autora – následující článek byl napsán během útoků a krátce po nich. Je možné, že z hlediska pozdějšího vývoje bude obsahovat řadu nepřesností.
Podle své původní strategie by Islámský stát vlastně na Západ neměl vůbec útočit. Na jednu stranu to sice přivádí rekruty, na druhou stranu je to tahání tygra za fousy. Přesně tak vypadala jeho původní teologie i strategie – napřed je potřeba zničit heretiky (tj. šíity), potom přijde řada na Židy a ostatní. Proč to najednou přestal dělat? Možná, že dokud byl u kormidla Bagdádí a jeho skupina veteránů, strategie IS byla velice pragmatická – vytvořit regionální panství, opevnit ho a postupně stabilizovat. Mezitím přivádět rekruty pomocí akcí, které jsou sice mimořádně provokativní a uráží západní hodnoty, ale nezpůsobí plnohodnotnou odpověď – okaté barbarství, ničení kulturních památek aj. Tím se navíc vyvolá dojem, že Západ IS nemůže nic udělat. Zároveň snaha narušit regionální pořádek pomocí jiných aktivit – uprchlické vlny, vyhlášení kalifátu, donucení ostatních teroristických organizací k silnější akci tím, že se najednou musí vyrovnat IS – a doufat, že přežije dost dlouho na to, aby z toho těžil. Důležité bylo využití nejednoznačnosti ohledně toho, komu má Západ vlastně pomoct – pokud bude bojovat proti IS v Iráku, pomáhá šíitským milicím, které jsou vesměs stejní vrazi jako IS. Pokud proti IS bojuje v Sýrii, pomáhá Assadovi, který je jednak spojenec Iránu a potom oponentům nechává vypíchat oči.
Názor, že útoky na IS vedené pomocí dronů a bomb neměly efekt, jsou mylné – IS sice neporazily, ale narušily jeho operační tempo do takové míry, že zachránily Bagdád (je dost možné, že v původním plánu nebyl cíl Bagdád ovládnout – to spadá do kategorie akcí, které by vyvolaly odpověď Západu – ale vyhladovět např. pomocí kontroly nad zdroji elektřiny a zlomit jeho odpor). To umožnilo Iráku a Kurdům obrátit směr války, to vše bez reálného ohrožení západních životů. Vzhledem k tomu jak malou prioritu má pro Západ z různých důvodů destrukce IS, je to docela významný výsledek. IS v tuto chvíli prohrává. Další důležitý efekt byla redukce příjmů IS z ropy zničením ropných polí a pravděpodobně eliminace slušné části vedení IS.
Na IS je zvláštní fakt, že představoval amalgám vynikajících strategických schopností vyšších kádrů (např. Bagdádího) a vyjícího islamistického šílenství všech ostatních. Vyšší kádry nemohou, i kdyby chtěly, operovat příliš mimo něj. Ale dokud byl u kormidla jednoznačně Bagdádí, mohl teologii sám do jisté míry utvářet dle svých záměrů – viz priorita heretiků před ostatními cíli. Pokud měly nálety skutečně za následek zničení značné části velících struktur, nejspíš vznikl politický boj o to, kdo obsadí tyto posty, a vyhrával ten nejsilnější a často ten s nejšílenějším teologickým názorem. Zároveň se mohly jednotlivé kádry „hlídat“, a tak každý kdo nebyl dost teologicky radikální, byl rychle obviněn z nedostatečné víry a nahrazen. Takto mohlo vzniknout velení, které nemá strategické schopnosti Bagdádího a spol. ani jejich míru legitimity. Tito noví vládci nejspíš zápasili mezi sebou o to, kdo získá nejvíc cti a prestiže – ergo vystupňování barbarství IS v posledních měsících. Každý příkaz, který odpovídá krvežíznivému naturelu bojovníků IS, dává vůdci legitimitu. Právě proto že neměli takovou míru úcty, jaké požívali předchozí vůdci, museli se více a více spoléhat na apokalyptickou teologii skupiny, a právě v jejím kontextu je potřeba vnímat záměry IS. Mohli sice své stoupence do jisté míry „směrovat“ dle strategických cílů, ale fakticky je to právě tato masa kultistů, kdo vládne, podobně jako v Kambodži měl limitovanou kontrolu Pol Pot nebo v IJA vysocí císařští důstojníci.Tomuto by napovídal i fakt, že po smrti Bagdádího už IS nedostal jasnou tvář – kdo je teď vlastně Kalífa? IS se zoufale snaží držet starých zvyků, ale ty opět přestávají fungovat.
Jaké by mohlo být čistě strategické odůvodnění útoků, proč je vůdci IS schválili? IS jednak potřebuje rekruty a potom potřebuje vytvořit v místním obyvatelstvu dojem, že se jedná o totální válku, ve které jsou buď s IS, nebo mrtví. Ze strategického hlediska mohli vsadit na útok na Francii např. proto, že počítali s tím, že Francie už se útoků proti IS beztak účastní a její kapacity pro silnější akce, než které provádí doposud, jsou menší než kapacity USA. Z hlediska rekrutace je právě Francie skvělý zdroj mladých, vzteklých muslimů. Mohli také počítat s tím, že podobně jako útoky v Madridu v roce 2004 bude mít útok za následek narušení odhodlání Francie nebo alespoň ostatních členů koalice, kteří nemusí na rozdíl od Francie řešit dilema, že „budou vypadat slabí, když se po tomto útoku stáhnou“. V Madridu to fungovalo, tak proč ne tentokrát?
Z tohoto pokusu vysloveně čiší zoufalství. Možná nějaký emír došel k tomu, že když provede takové útoky, získá lepší postavení a bude moct prosadit svůj názor na vedení války. Možná, že na strategii už šéfové IS skutečně rezignovali a nyní hledají spásu pouze ve víře – dle teologie IS bude Kalifát završen, až se jeho vojska střetnou u městečka Dabiq s šiky Říma (to jsme my, kdybyste se nepoznávali) a porazí je. Pokud IS prohrává, musí přivést Řím k Dabiqu co nejdřív, což vyžaduje pohoršit Západ natolik, že zaútočí. Nešlo by tedy o snahu se západních útoků zbavit, ale vystupňovat je natolik, že Západ přejde k pozemní operaci a bude poražen. Jediný způsob jak toho dosáhnout je ho znovu dostat do vleklé partyzánské války a doufat, že idea Kalifátu přežije. Potom co se západ unaví, může Kalifát vstát z popela a prohlásit se vítězem. Tento názor je asi mylný. Jednak si vůdci nemůžou být jisti, že tuto válku přežijí, potom je legitimita Kalifátu spojena s držením území a vítězstvím u Dabiqu. Pokud lehké jednotky IS u Dabiqu rozdrtí nějaký tankový prapor, legitimita Kalifátu bude dost otřesena.
Je dost pravděpodobné i to, že IS už nemá jednotnou plánovací strukturu a skutečně jde pouze o navzájem se trumfující emíry. Někteří z nich mohli usoudit, že na území Sýrie a Iráku už nemá smysl zůstávat, neboť IS není, co býval, a rozhodli se odjet do Evropy. Tím si jednak zachrání život a potom budou mít možnost naplánovat další útoky, které jim získají více cti a umožní třeba časem založit vlastní skupinu. Právě útoky tohoto typu vypadají v teroristickém CV dost dobře.
Další způsob jak se dá na věc dívat, je z hlediska evropské dynamiky. IS je zoufalý. Jeho největší výhoda je v tuto chvíli fakt, že vlna uprchlíků na Západ vyvolává třenice mezi muslimskou menšinou a zbytkem Západu. Ty nejsou samy o sobě dost silné, aby měly nějaký efekt, ale co kdyby se dal vytvořit kruh násilí, který způsobí občanskou válku na Západě? Této taktice se říká ostření protikladů – pokud se utlačovaní lidé, které chcete osvobodit, necítí utlačovaní dost na to, aby vám pomohli, je potřeba útlak nějak zařídit. Třeba terorismem, který ve zbytku populace vyvolá podezření a nenávist, případně přinese i tvrdší přístup autorit. Potom se bude radikalizovat větší část populace, což znovu vyvolá ještě tvrdší přístup. Tomu, že IS právě tento postup využívá, nasvědčuje i fakt, že jeden z teroristů měl falešný syrský pas, který vyvolá dojem, že byl uprchlíkem. V tuto chvíli není možné vyloučit, že některý z teroristů skutečně uprchlík byl, ale proč by IS riskoval kvalitní bojovníky tímto způsobem přesunu, když má dost peněz na to zaplatit si převoz u organizovaného zločinu? Proč by rekrutoval v uprchlických táborech, kde velká část obyvatel bude mít k IS dost negativní přístup? A vůbec, kdo by si bral původní syrský pas, když ten by při pokusu o únik po provedení útoku znamenal spíš problém?
Z tohoto hlediska hrozí, že útok bude mít silný efekt. Co je horší, je to druhý takový útok. Co až přijde třetí? Pokud k útoku dojde pokaždé, když bezpečnost trochu opadne, nemělo by se zavést stanné právo a k arabským ghettům postavit tanky? Neměly by tajné služby dostat mimořádné pravomoci?
Právě takové dilema je účelem výše zmíněné taktiky a obzvlášť proti demokraciím skvěle funguje. Při posledním útoku šlo přece jen o redakci kontroverzního časopisu, v tomto je to něco, co se může stát doslova každému. Vyděšený dav může reagovat násilně proti muslimské menšině, obzvlášť zranitelným uprchlíkům v táborech – to je bude radikalizovat.
Situace ve které se nachází Francois Hollande, není vůbec záviděníhodná. Vyhlášením třídenního smutku si dal čas na rozhodnutí. Toto rozhodnutí musí být tvrdé a symbolické, ale musí uchovat Francii jako demokratický stát, který je součástí Západu.
V krizových situacích podobného typu má v zemích, které velkou část pravomocí soustřeďují do rukou jedné osoby (např. prezidentská republika jako Francie) mimořádný význam povaha a cíle této osoby. Hollande je vzděláním a přístupem ke světu diplomat, ne vizionář nebo bojovník. Jeho první cíl je nezdiskreditovat svoji osobu a nepokazit další plány, například ve vztahu k mírovému procesu v Sýrii. Jeho dlouhodobý úkol bude prokázat, že je stejně silný jako pravicová opozice – dojde tedy nejspíš i k nějaké formě posílení pravomocí tajných služeb.
Francie je sice teoreticky víceméně schopná unilaterální pozemní akce v oblasti, ale tato schopnost také není bůhvíjaká a pošlapala by zájmy ostatních států. Pro francouzské veřejné mínění by možná šlo o krátké vítězství, ale totálně by zničilo francouzskou diplomacii na dost dlouhou dobu. Hollande tedy musí volit přístup, který bude mít jednak silnou symbolickou váhu, ale nikoho nepodrazí.
Dle výroků o „válce s IS“ a „úplném vyhlazení IS“ se zdá se velice pravděpodobné, že se Francie v úterý nebo ve středu odvolá na článek 5 Severoatlantické smlouvy, tj. označí útoky za napadení Francie a bude požadovat pomoc všech států NATO. Zároveň bude tlačit na vytvoření předběžné dohody mezi Západem, Ruskem a Iránem o uspořádání Sýrie, jejíž uzavření umožní např. i pozemní operaci a nastolení nějakého pořádku – a tím zároveň i částečné řešení problému s uprchlíky.
Článek 5 je užitečný jako symbol. Pokud se Hollande z nějakého důvodu rozhodne celou věc provést méně dramaticky a více se například zaměřit na domácí bezpečnost, nic mu v tom nebrání – spolupráce je proveditelná i bez odvolání se na tento článek. Důvodem může být např. nechuť k američany vedené koalici, která by pod záštitou NATO nejspíš vznikla.
V současnosti již francouzské letectvo začalo ze základen v okolních státech bombardovat nejdůležitější město IS – Rakku – přičemž dostali předem připravené balíčky cílů a přesné informace od USA. Dle Francouzů byly zasaženy výcvikové tábory a muniční sklady, dle syrských aktivistů ze skupiny Rakka is being slaughtered silently šlo o muzeum, nemocnice a stadión, tj. kombinaci symbolických cílů (stadion) a míst kde se pravděpodobně ukrývá velení IS. Zdá se, že se silně prohloubí míra zpravodajské spolupráce s USA. Do oblasti míří francouzské námořní uskupení v čele s letadlovou lodí Charles de Gaulle (ta měla stejně vyplout a znovu se k útokům přidat). Uvidíme, zda jeho součást bude i některá z vyloďovacích lodí třídy Mistral.
Na závěr jeden poněkud paranoidní „nightmare scenario“, doufejme, že nemožný. Co když IS ví, že u Dabiqu zvítězí? Co když je jeho plán na další eskalaci dostat Rusko (kterému bylo právě zničeno dopravní letadlo – otázka je opět co IS sleduje tím, že provokuje medvědy), USA a Francii na jednu loď, vytvořit kolem Dabiqu takovou obranu, že zde budou muset soustředit větší síly a potom zde odpálit jadernou hlavici, o které nikdo neví, že ji mají (právě probíhá vyšetřování ruskojazyčných mafiánů kteří se údajně snaží prodat uran IS), tím vyvolat masivní reakce v Evropě i USA proti muslimům a začít západní občanskou válku?