Ráno 24. listopadu sestřelil na hranici Sýrie člen NATO (Turecko) stíhací bombardér Su-24 patřící Ruské federaci. Dva piloti se katapultovali, načež následovala ruská SAR mise vedená několika vrtulníky Mi-8/17. Podle současných informací je jeden pilot mrtev a dva z vrtulníků vyhrazených pro SAR misi byly sestřeleny rebely. Odjezd ruského ministra zahraničí do Turecka byl odvolán (nejspíš proto, aby se mohl účastnit na jednáních o změně politiky vůči Turecku – beztak celá předchozí agenda jednání padla a bylo třeba připravit pozici).
Nejprve politicko-vojenské pozadí: v posledních týdnech síly režimu prezidenta Assada podporované ruským letectvem napadaly turkmenské vesnice na hranicích s Tureckem. Turecký premiér proti těmto útokům již v minulosti protestoval a předvolal ruského velvyslance. Rusko bylo vyzváno k tomu, aby svoje operace ukončilo. Celá věc měla být rovněž přednesena před OSN.
Jak již jméno napovídá, Turkmeni jsou s Turky etnicky spříznění. V současné nacionalistické atmosféře vyvolané prezidentem Erdoganem nemůže vláda “bratry Turků” nepodpořit nehledě na to, že spřátelené etnikum se vždy může hodit proti znepřátelenému (Kurdům), jednak jako paravojenská protiváha díky které Turecko nebude muset nasazovat svoje ozbrojené síly, a potom jako protiváha politická, až se bude vytvářet poválečný řád v Sýrii. V současnosti Turecko deklarovalo na území Sýrie “bezpečnou zónu”, tj. nárazníkové pásmo.
Hlavní cíl syrského režimu v této ofenzivě je potom kombinace snahy dobýt zpět tak velkou část Sýrie jak je možné (přičemž Turkmeni jsou docela slabý cíl) a dostat se na křídlo kurdské autonomní oblasti, které tímto zároveň znemožní přístup k moři jako zdroji zásobování. Pokud by režim uspěl, nejspíš by následovaly etnické čistky, což by vedlo k velké vlně uprchlíků do Turecka.
Turecko vydalo prohlášení, dle kterého letoun narušoval jejich vzdušný prostor, byl 10x varován a potom sestřelen F-16 které v oblasti patrolovaly – v minulosti již došlo k několika ošklivým incidentům s režimními nebo ruskými stíhačkami. Incidenty zhoršuje i to, že ruské a syrské stroje od sebe není vždy lehké poznat. Ruský protinarativ byl v první fázi, že Su-24 byl sestřelen ze země a přes turecké území nepřeletěl. Mohlo se jednat prostě o lež či omyl – Rusové mají zvyk vytvářet protinarativ tak, že prostě obrátí původní narativ naruby. Zároveň ale tento výrok možná neúmyslně dával Turecku únikový prostor – pokud by s ním Turecko souhlasilo, mohly obě strany dojít k tomu, že byl sestřelen ze syrského území, společně najít piloty a zažehnat diplomatický incident. Podobně tak Putinův výrok o “zločinu” dával prostor pro vydání “viníků”.
Jenže Turecko na svém narativu trvalo. Jeho prohlášení o ochraně vzdušného prostoru bylo sice mírnější než ty předchozí, ale přesto bylo neústupné v tom, že ruské letadlo letělo přes jeho vzdušný prostor a bylo sestřeleno oprávněně. Turecko k tomu dodalo záznam z radaru, podle kterého k přeletu skutečně došlo. Jenže i podle tureckého záznamu by Su-24 strávilo nad jejich územím tak 10 sekund. V minulosti došlo již k několika podobným incidentům, za které se Rusko omluvilo, přesto ale s občasnými přelety pokračovalo.
To, že Turecko reagovalo na takový přelet tak rychle, znamená nejspíš, že turecká letadla byla vzhledem k trajektorii ruského letadla předem připravená a jakmile vstoupilo do tureckého vzdušného prostoru, už se na nic neptala a střílela, buď kvůli předchozím přeletům, nebo budeme-li paranoidní, jako součást plánu. Fakt, že oba piloti byli údajně zastřeleni ještě na padácích a následně došlo k sestřelení Mi-8 je dost alarmující, a ruská generalita si ho vzhledem ke své paranoi vykládá tak, že šlo od začátku o společnou akci povstalců a vzdušných sil Turecka. Vzhledem k povaze současného tureckého režimu může být paranoia na místě.
Teoreticky má Turecko na takový zákrok právo, a nelze se divit, že z ruských operací nebylo příliš nadšené. Ale celkově situace připomíná případ, kdy někdo chodí krást na něčí zahradu maliny – je opakovaně varován a po desátém varování zastřelen. Rusko navíc tvrdí, že turecké F-16 pronikly za syrskou hranici, což je vzhledem k tomu, jak krátkou dobu bylo ruské letadlo na turecké straně dost možné. Norma v takových případech by měla být konzultace s vedením dané země, fakticky se ale v podobných případech sahá k opatřením typu zaměření střeleckého radaru na cizí letadlo nebo velmi blízké přelety, podobně jako v případě Japonska a Číny. Pokud letadlo mělo za úkol zničit nějaký cíl, který z jiného směru nebyl přístupný, nemohlo než přeletět turecké území. Je to samozřejmě nelegální, ale není to přijatelný důvod k agresi vzhledem k potenciální výbušnosti situace. Turecko mohlo daleko víc vytěžit z toho, že celou věc přednese před OSN, což se i chystalo.
Proč to Turecko udělalo? Populární teorie o Rusech je, že mají povahu školního tyrana, kterému je třeba se postavit – a potom stáhne ocas mezi nohy. Turecko mohlo mít dojem, že pokud Rusku a režimu dají důrazněji najevo, že se jim ruské jednání opravdu nelíbí, Rusové toho nechají. Podobný způsob vyřizování účtů je na Blízkém východě docela běžný, ale Rusko není blízkovýchodní stát. Je to mocnost, která se v posledních letech několikrát použila svoji sílu jako hlavní argument. Pokud si má uchovat možnost učinit tak i v budoucnu, nemůže si dovolit se v takové situaci stáhnout. Navíc, i kdyby bylo školní tyran, první co školní tyran udělá, je že se bude mstít jinak a jinde. Další důvod mohla být Erdoganova obava z toho, že země NATO se po útocích v Paříži začínají mít s Ruskem až příliš rády – pokud by vznikla koalice, která by skutečně vytvořila nový syrský pořádek, Erdoganův záměr vytvořit v Sýrii vlastní vlivovou zónu by při jednáních nejspíš selhal.
Je možné že celá věc nebyla záměr a že vojenský velitel v oblasti prostě přehnal pokyny pilotům. V takovém případě by šlo jen o důsledek snahy ukázat Rusům sílu ve vztahu k bombardování Turkmenů. Druhá varianta, tj. politický plán je daleko horší. A ať už to bylo jakkoliv, Rusko bude věřit druhé verzi.
Není důvod předpokládat, že Rusové budou reagovat válkou – Turecko je stále členem NATO a ruské schopnosti v regionu nejsou takové, aby si Rusko bylo jisté vítězstvím, navíc šlo přece jen o jeden sestřelený letoun. Na druhou stranu pokud Erdogan doufal, že členství v NATO je carte blanche, která mu umožňuje dělat cokoliv (již v minulosti několikrát upozorňoval, že Turecko je „pod ochranou“), hluboce se mýlil. NATO sice veřejně podpořilo tureckou verzi, ale jeho rétorika je velmi opatrná. Po útocích v Paříži se postavení Ruska oproti NATO (a obzvlášť Francii) změnilo a NATO si je vědomé toho, že pro jakékoliv řešení syrské otázky bude Rusko potřeba. Erdoganovo Turecko je na druhou stranu dost trn v patě, mimo jiné kvůli čilému obchodu s Islámským státem. Pro NATO je Turecko zcela nepostradatelné vzhledem ke své kontrole nad Bosporem a Dardanelami, ale regionální politika Turecka je s politikou ostatních členů vlastně v přímém konfliktu. Lze se domnívat, že ačkoliv NATO veřejně podpoří Turecko, soukromé rozhovory budou vedeny v poněkud jiném duchu.
Ruský strategický kalkul stojí na mentalitě drobného mafiána. První a nejdůležitější pravidlo je sjednat si respekt, nikdy si nenechat líbit urážku, jakkoliv malou. Pokud někdo urazí, musí se okamžitě omluvit a projevit úctu, což Turecko neudělalo. V opačném případě je třeba ukázat, kdo je tu pánem, a pro to existují jiné prostředky než vojenské. Například:
- Rusko může Turecku zvednout ceny plynu – zhruba dvě třetiny turecké spotřeby pocházejí z Ruska. Na druhou stranu, masivní útok na tureckou spotřebu plynu je nebezpečný i pro Rusko – Turecko může klidně reagovat uzavřením průlivů. V obou případech jde fakticky o poslední možnost před válkou, deklaraci mimořádné závažnosti situace, kterou zároveň může začít odpočítávání k válce (ruské aktivity v Sýrii jsou na průlivech závislé, turecká armáda je zase závislá na dodávkách energie). Takovou situaci by zřejmě ostatní velmoci zřejmě musely nějak řešit.
- Rusko začalo veřejně odhalovat tureckou spolupráci s IS. Prvním krokem byl Putinův projev, ve kterém označil Turky za „komplice teroristů“ a „hlavní důvod proč Islámský stát ještě stojí“. Přísně vzato má zčásti pravdu. Rovněž se pokusil znemožnit to, co zřejmě považoval za Erdoganův cíl – donutit NATO se za něj postavit, když prohlásil, že „Erdogan chce, aby NATO bojovalo za IS“. Pokud se Rusko rozhodne jít tímto směrem, turečtí představitelé na sobě mají takové množství špíny, že bude co házet ještě napřesrok. Rusko může také požadovat např. mezinárodní misi, která by hlídala tureckou hranici. Mezitím Rusko dále udržuje narativ „hrdinného boje proti Islámskému státu“ a „zamezování návratu teroristů do Ruska“, mimo jiné i tím, že poukazuje na své útoky proti ropným operacím IS, ze kterých Turecko profituje.
- Iniciovat vojenskou operaci proti tureckým zájmům v Sýrii. Dle současných informací je její součástí umístění křižníku třídy Slava „Moskva“ u Latakie, který má zajistit kontrolu nad eskalací – Turecko může křižník zničit, ale to je akt války. Pokud ho nezničí, Rusko má do značné míry kontrolu nad vzduchem v oblasti. Zároveň už začalo masivní bombardování Turkmenů, přičemž všechny ruské lety budou mít stíhací eskortu. NATO nebude nejspíš reagovat, beztak jim Erdoganovo směřování vadí. Zároveň byla ukončena veškerá vojenská komunikace s Tureckem (a někteří ruští politici volají po přerušení diplomatických vztahů). Rusko může v budoucnu do oblasti přesunout další protiletecké jednotky a/nebo balistické střely. Velice pravděpodobná jsou provokativní cvičení.
- Provést útok na příjmy turecké státní pokladny. Velká část ruské nižší střední třídy jezdí na dovolenou do Turecka. Rusko už teď vydalo doporučení proti cestování do Turecka a vzhledem k silné míře nacionalismu je pravděpodobné, že to turecká pokladna pocítí.
- Podpořit Kurdy. Kurdové byli poslední dobou vystaveni bombardování. Pokud by se Rusko rozhodlo dodat jim prostředky pro svou sebeobranu nebo zpravodajství, byla by to pro Turecko příšerná rána. Na druhou stranu, Assadův režim by to také neviděl rád.
- Rusko má v složité turecké politické situaci široký výběr koho podpořit. Může podpořit libovolnou protivládní milici nebo opoziční stranu. Může provádět kybernetické útoky na Turecko, pomáhat s organizací a podporou disentu proti prezidentu Erdoganovi. Vzhledem k vážnosti situace – Rusko incident vnímá jako zlovolný pokus narušit jeho opětovné sblížení se Západem – nelze vyloučit ani politické vraždy.
- Ruský Rosatom má v Turecku stavět jaderné elektrárny. Tuto spolupráci lze přerušit.
Celkově se dá říci, že Turecko na to, co udělalo, sice mělo právo – obzvlášť vzhledem k tomu, jak ležérně si Rusko počínalo ohledně turecké hranice v minulosti – ale diplomaticky šlo o krok, který neudělal radost nikomu. NATO v tuto chvíli nemá zvláštní důvod se za Turecko příliš vehementně stavět, a vzhledem k Rusku tahají Turci v mnoha ohledech za kratší konec provazu. Pokud turecký cíl byl nakonec geopolitický – znemožnit formaci koalice proti IS a řešení syrské situace – bude muset počítat s obnoveným úsilím o takovou koalici především ze strany Ruska a Francie. Pokud Turecko projeví dobrou vůli způsobem, který nebude na domácí scéně příliš ponižující, může pro něj celá věc dopadnout relativně dobře. Pokud se Turecku nepodaří nebo nebude chtít dosáhnout takového řešení, celá situace na Blízkém východě se výrazně zhoršuje a hrozí další eskalací. Přinejmenším roste riziko dalších takových incidentů, a pokud se budou vztahy s Ruskem dále zhoršovat, Turecko se bude muset pokusit vyvázat ze závislosti na Rusku, v čemž mu toto bude bránit. To může mít pro změnu dopad na region střední Asie. Zajímavý bude také efekt na Kavkaz, zejména Arménii.
Nejhorší na celé situaci je, že jakmile západní velmoci získaly po událostech v Paříži dojem nutnosti rychlého řešení syrské krize, ostatní velmoci (Rusko, Irán, Turecko) začaly tuto naléhavost pociťovat také. Každý se snaží pro své šampiony dosáhnout co nejlepší pozice, a tak můžeme v následujících týdnech čekat v Sýrii různé masivní akce, do kterých se budou více a více zapojovat regulérní síly daných mocností. Pro Rusko bude nyní mnohem snadnější podpořit režim i pozemní silou, bude li chtít. Úspěchy a neúspěchy v této válce mohou vyvolat vedlejší dopady všude jinde v regionu, jak se velmoci budou snažit o vedlejší výpady proti sobě navzájem.
Paranoidní poznámka na závěr: Zajímavá je role Islámského státu. Je možné, že toto byl celou dobu plán? Zařídit pomocí bombových útoků, aby se velmoci v Sýrii musely angažovat přímo, tak aby si navzájem šlapaly na nohy a vyvolat mezi nimi konflikt, který podlomí jakékoliv spojenectví proti IS nebo naději pro vytvoření nějakého „plánu pro Sýrii“? Potom by následovala intenzivní proxy válka, která by oblast a „šampiony“ mocností oslabila ještě více a z vzniklého bezvládí by opět profitoval IS?